Zprávy z internetu

  Letošní prázdniny jsou definitivně za námi. Zbydou už jen vzpomínky, teď ještě čerstvé, později je připomenou už jen fotky a suvenýry a nově objevená místa i lidé budou postupně blednout s tím, jak na ně bude sedat prach každodenních starostí. Vůně posečené trávy se změní ve vůni čerstvě ořezaných pastelek a dýmu z páleného listí a chuť jahod a třešní vystřídají švestkové knedlíky a jablečné koláče. Borůvčí v lese už své fialové plody také vydalo, teď tu najdeme už jen klouzky a hříbky, které se schovávají v jeho stínu. V obchodech, kde ještě dnes narazíme na melouny a čerstvou

zeleninu, budou už za chvíli stát vyrovnaní čokoládoví Mikuláši, kteří nás budou děsit. Léto se ještě párkrát nadechne k příjemným teplotám, ale i ono samo ví, že je to jen zoufalý pokus, že přírodní koloběh neošálí a brzy bude muset předat žezlo podzimu. I ten umí být krásný, jen není tolik času zastavit se a vychutnávat si ho. Až se převlékne do svého pestrobarevného, strakatého kabátu, budeme mít už dávno plnou hlavu pracovních povinností a učiva, které je třeba zvládnout. Měsíc září má mnoho z nás velmi rádo. Příroda se příjemně barví, nastává čas zklidnění a také může přijít babí léto. V přírodě začíná podzim slunečními dny plnými nádherných barev podzimních květin a potom se zabarví neskutečně listí. Po určité době, ale tato krása pomine. Když jsme byli děti a pak studenti, byl začátek září začátkem školního roku. I když už jsme dospělí stále nás tato doba výrazně ovlivňuje. Přejeme vám úspěšný start do nového školního roku, který máte a budete mít v hlavě i když do školy už dávno nechodíte. Vlastně podobný je i podzim našeho života, který začíná odchodem do důchodu. Teoreticky získáme třetinu dne, kterou máme pro sebe. Je to ale tak trochu jinak. Zjistíme, že v poslední době jsme hodně věcí nestíhali a koukáme to napravit. Ale už nejsme takoví rychlíci a i ta hodina se zdá být kratší. I naše nohy nejenže už neumí utíkat, ostatně to už ani nepotřebujeme, ale často zabolí a potřebují si odpočinout. Náhle čas začíná ubíhat neskutečně rychle, síly ubývají, naopak přibývají bolístky. Neláká nás odlétat do teplých krajin jako tažní ptáci, tam se podíváme v televizi a jsme nejraději doma. A tehdy nastává čas pozdního podzimu jako v té přírodě. Máme dvě varianty, jak se s tím vyrovnat. Ta horší je mračit se, pozorovat jak stárneme, sledovat co nás ještě nebolí, známým vypravovat o našich chorobách a nadávat na dobu. Druhá varianta je brát život ve stáří s humorem. Ve skutečnosti jde i ty poněkud šedivé dny prosvítit. A právě tím světélkem jsou vzpomínky. Stačí se třeba podívat na staré fotografie, kde jsme jako děti s rodiči a oživí se nám rázem vzpomínky na to hezké, co jsme prožili. Když nás něco bolí do postele uléháme s tím, že ráno to bude určitě lepší. Můžeme se těšit z úspěchu dětí, vnoučat a možná i pravnoučat. Vymažeme ze vzpomínek to nepěkné a každý nový den berme jako dar nejvzácnější. Důležité je nemračit se, protože stará moudrost praví, že smích je nejlepší lékař. Takto zjistíme, že i ten pozdní podzim života je hezký. Září Košíky už jsou vrchovaté, vy na květy však vzpomínáte, když rozpukly a zrůžověly a přiletěly první včely. Ta tam je křehká krása jejich, žebříky vidíš po alejích. Na drátě, který teskně zpívá, vlaštovka sedí zimomřivá a déšť jí stéká po fráčku. Je září, měsíc pasáčků. (Jaroslav Seifert) Září, babí léto a následně celý podzim jest odjakživa dobou rozjímání, jakkoli mnozí z nás na něco takového prostě nemají čas. Přesto naše přirozené vnitřní biorytmy sledují tento cyklus a každoročně se nás pokoušejí alespoň trochu zpomalit a uklidit si vlastní práh ještě před zimou. Je to prostě tak – září je jedinečným měsícem; pro každého má trochu jinou chuť, vůni, náladu. Září je velmi specifický měsíc. Má mnoho tváří a umožňuje spoustu jedinečných činností, které ani nemohou být konány jindy, a pokud přece, neměly by stejný výsledek. Samotný název měsíce září nevznikl proto, že by slunce nějak výjimečně zářilo, nýbrž ze starého pojmu „za říje“, tedy z faktu, že u divoké zvěře nastává období říje. My, dříve narození, si září pamatujeme také jako dobu neodmyslitelně spojenou s pracovními brigádami, mnozí máme své „starce na chmelu“ či vůni brambor, pečených v popelu z ohýnku, v paměti navždy. Při někdejším dobrovolně povinném školním sběru brambor, chmelových šištic či sklizni lnu jsme měli příležitost poznat nejen nové kamarády a spoustu legrace, ale i tvrdou dřinu zemědělců a zkušenost prvních vlastních skromných výdělků. Těch pár poctivě vydělaných korun většinou rychle padlo na přilepšení. Shon kolem školních pomůcek je u nás trvalým koloritem zářijových dnů už od dob Marie Terezie, která zavedla povinnou školní docházku na sklonku roku 1774. Přes dvě stě padesát let školství, to už chce výdrž, že? A to prosím v protestantské části dnešního Německa školáci povinně usedali do lavic dokonce už o dvě století dříve. Září, to jsou první chladné ranní mlhy, studená rosa a překvapivě horké odpolední slunce sklánějící se k babímu létu, teplo i déšť, rychlé změny a výkyvy teplot i všechno to školní a pracovní hemžení…, to vše se děje v náhlém kontrastu na ještě čerstvé vzpomínky z prázdnin či klidné chvíle dovolené. Září jsou hedvábné nitky pavučin na strništích, první zoraná pole…   Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora