Zprávy z internetu

  Málotřídní školy vznikaly již od dob vydání Všeobecného školního řádu (1774). Tehdejší „normativ“ dětí připadajícího na jednoho učitele byl totiž 80, avšak místo pomocného učitele bylo zřízeno až při dosažení počtu 100 dětí. V zimě docházel do vsi “vandrovní” učitel a učil každý týden v jiném stavení. Dostával za jeden týden a jedno dítě 4 krejcary konvenční měny a v každém domě, kde konal výuku, i stravu. Dokud nebyla zavedena povinná školní docházka, chodilo v létě do farní školy jen málo dětí, často vůbec žádné. Větších dětí bylo potřeba k polním pracím či k opatrování mladších sourozenců. Ti vzdálenější

bydlili přes týden u přátel či příbuzných a domů se vraceli jen na neděli. Žáci, kteří přicházeli z téhož směru, čekávali na sebe cestou navzájem, dokud nakonec nešli všichni pohromadě. Zvláště za tuhých šumavských zim to mělo svůj nesporný význam, poněvadž někdo mohl unaven po cestě snadno zmrznout. Tak vznikala díky obtížím školní docházky přátelství na celý život. Oblečení bylo mnohdy i v těch zimách věru skrovné. Zimní plášť měl málokdo, mnoho chlapců chodívalo do školy v dřevácích, jak byli z domova zvyklí. K jídlu měli s sebou krajíc chleba nebo studený knedlík s kouskem špeku. Na podzim jim maminky podstrčily do brašny i pár jablek či hrušek. Hodně dětí nosívalo s sebou v bandasce polévku nebo sladovou černou kávu, které jim dobrácký školník o přestávce ohřál. Vesnické školy měly od svého počátku zvláštní význam, zajišťovaly základní vzdělání prostým lidem, kteří k němu po dlouhou dobu neměli přístup. Dochované dobové prameny nám dávají možnost nahlédnout do vesnické školy 19. století, a my tak víme, co se v té době vyučovalo, jak byly vybaveny třídy nebo jaké společenské postavení měl na vesnici pan učitel. Český spisovatel K. V. Rais, narozený roku 1859, vzpomíná na svou školní docházku a školní budovu takto: „Vpředu byl byt ‚starého‘ pana učitele, dál třetí třída, schody na půdu, pokojíček komína, a v kamenném přístavku třída prvá, jíž se chodilo i do druhé; odděleny byly slabou přepážkou, což učiněno, když se škola stala trojtřídní. Dřevěné záchody stály na dvorečku za chlévem a vypadalo to tam! Podobný zápis školní nakreslil jsem v knize ‚Zapadlí vlastenci‘. V nevysoké třídě o třech oknech byla vpravo ode dveří černá kachlová kamna, jež stěnou zasahovala i do třídy druhé; jedna nevelká tabula byla na podstavci, druhá ‚s předpisem‘ visela na hácích nahoře na trámě a školáčkové opisujíce předpis, museli – zvláště ti přední – hlavy notně zdvíhat. Asi deset dlouhých, úzkých, starých lavic vyplňovalo třídu tak, že po stranách zbývaly jen úzké uličky. V zimě, když se děti přihrnuly, stávaly i v těch uličkách a také podlaha vpředu bývala obsazena. Na stěnách visely: v čele kříž, vzadu podobizna panovníka ještě mladistvého, dva biblické obrazy, zasklené to prémie, tuším, že hradeckého ‚Dědictví maličkých‘, nějaká mapa a později také veliké nezarámované obrazy s množstvím pomalovaných zvířátek i rostlin. Že jsem byl maličký, sedával jsem v prvé lavici na pravém kraji.“ Mezi běžné školní pomůcky každého prvňáčka kromě aktovky a slabikáře patřila břidlicová tabulka s houbičkou, pisátko („kamínek“) a jiné psací potřeby. Břidlicové tabulky byly postupně nahrazovány papírovými sešity až po 1. světové válce. Nejrozšířenější školní pomůckou se v 2. polovině 19. století staly školní obrazy znázorňující písmena abecedy, jednoduché počty a geometrii, zvířata a rostliny, zeměpisné mapy (především Rakouska-Uherska, Evropy a Palestiny), výrobní postupy atd. Na obecné škole se vyučovalo psaní, čtení, náboženství, počítání se základy geometrie, vyučovací jazyk (čeština nebo němčina), přírodopis, zeměpis, dějepis, kreslení, zpěv, ruční práce a tělocvik (povinný pro chlapce a nepovinný pro dívky). Jejich vztah ke škole jako instituci, ktrerá má být především autoritativní a vnutit dětem poslušnost a řád, ilustruje vzpomínka spisovatele Antala Staška, který se narodil roku 1843: „Jednou za zimního rána oblékla maminka „špenzr“ s varhánkami, jaký selky tenkráte nosívaly, vzala mne malého, sotva pětiletého za ruku, dovedla v sněhové metelici do školy, stojící na dolením konci naší vesnice, a odevzdala kantorovi se slovy: „Pane učiteli, jen ho hodně řežou!“”. Školní docházka ovšem nebyla žádný med. O tělesných trestech ve školách se dodnes vedou diskuze, i přesto, že jsou dávno zakázané. Ovšem ještě v minulém století učitelé své žáky běžně fyzicky trestali. Některé výchovné postupy, nejen tělesné tresty, však vzbuzovaly velký odpor žáků i veřejnosti už v éře „staré“ školy, nemluvě o době pozdější. Tělesné násilí však ve školách nebylo vždy jen výsadou učitelů ve vztahu k žákům a studentům. V éře „staré“ školy docházelo občas i k opačným útokům. Tím se také zdůvodňoval požadavek brát při přijímání nových pedagogů ohled na jejich fyzické síly. Po zrušení tělesných trestů případů napadení učitele ubylo, ani tehdy však zcela nezmizely. Zlom v praktikování tělesných trestů u dětí nastal až s příchodem renesance a humanismu. I v této době byl kladen důraz na kázeň a morálku, ovšem děti se podle dobových představ měly trestat pouze mírně a jenom ve velmi výjimečných případech. Pomalu se začalo zlepšovat postavení dítěte ve společnosti. Mezi nejčastější tresty ve školách tehdy patřilo stání na hanbě, zápis do knihy hanby a bití metlou. K bití se zpravidla přistupovalo až v krajních případech, kdy se žák nenapravil ani po napomenutí, stání na hanbě i zápisu do knihy hanby. Také za lhaní čekal žáky tělesný trest. Z dobových písemných zpráv víme, že ve škole byl učitelem bit i malý, desetiletý žák Josef Jungmann v roce 1783, když zlobil. Osvícenská pedagogická literatura začala postupně tělesné trestání dětí ve školách odsuzovat. Nedělo se tak ovšem kvůli blahu a spokojenosti dětí, ale kvůli tomu, že učitelé čím dál častěji děti trestali kvůli svému vlastnímu uspokojení. A právě na to osvícenci pohlíželi s nelibostí. Ještě školní řád z roku 1805 však tělesné trestání žáků připouštěl. Teprve v roce 1822 byly omezeny guberniálním nařízením. Definitivně měly být tělesné tresty u nás ve školách zakázány v roce 1870 (v Polsku k tomuto kroku přistoupili jako ve vůbec první zemi již v roce 1783). V praxi však učitelé žáky bili až do poloviny minulého století. Postupem času tělesné tresty nahradilo trestání jiné – například pomocí špatných známek, poznámek, ředitelských důtek nebo snížených známek z chování. Kázeň zkrátka na školách musí být, to se ví od pradávna!   Zdroj: ŠTVERÁK, V. Stručné dějiny pedagogiky. Praha, 1983. Popis obecného školství v Království českém, Praha 1889; Václav MüLLER, Právní základ národního školství v Čechách, Praha 1911. KÁDNER, Otakar, Dějiny pedagogiky. Vývoj teorií pedagogických od konce století osmnáctého, díl III., svazek I. – II., Praha 1912 a 1924. Šafránek J.: Školy české I. (862-1848). Praha 1913 Všeobecný školní řád (1774) a Kázní řád (1788) Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora