Zprávy z internetu

  Název Otava pochází z keltského At awa, což znamená bohatá řeka a dokládá to její zlaté bohatství. Poprvé zde rýžovali lidé v době bronzové, kolem 5. st. před Kristem to byli Keltové, kteří ze zlata začali razit také mince. Odhaduje se, že Keltové v Čechách vyrýžovali přes 17 tun zlata. Pokračovali v tom i Slované a vrcholu dosáhlo rýžovnictví v 13. – 14. století, kdy se začaly propírat sedimenty v říčních nivách a terasách mnohdy i velmi vzdálených od říčních toků. V pozdějších dobách již rýžování na Otavě, díky objevům bohatších ložisek, nikdy nedosáhlo takového rozmachu. Ještě v roce

1584 je v dopisech týkajících se sporu Václava Švihovského se Sušicí a Kašperskými Horami o právo vybírat clo na horažďovickém mostě zmínka, že těžaři ze zpustlých dolů kašpersko-horských rýžují v Otavě. Roku 1776 byl císařský královský dvorní rada Jan Tadeáš Antonín Peithner s Lichtenfelsu pověřen průzkumem náplavů Otavy v okolí města Rejštejna. Peithnerovi, považovanému ve své době za jednoho z největších odborníků na hornickou problematiku, se v blízkosti Rejštejna podařilo během necelých dvou hodin vyrýžovat poměrně obnosný vzorek zlata. Na základě Peithnerova průzkumu byl roku 1771 císařskou dvorní komorou vyslán do této oblasti zvláštní komisař. Spolu s několika rýžovníky byli pověřeni obnovením rýžovnických prací v této oblasti Otavy, avšak jejich pokusy o obnovu rýžování byly prodělečné a od této snahy bylo později upuštěno. Kolem roku 1780 se dále neúspěšně pokoušel o rýžování zlata i Kašpar hrabě Šternberk. Ve čtyřicátých a padesátých letech prováděl na Zlatém potoce v údolí pod Kašperskými Horami rýžovnické pokusy šichtmistr Alexander Czerny . Roku 1888 se v oblasti mezi Rejštejnem a Zátavím pokoušel o rýžování na několika místech důlní podnikatel Eugen Beitl. V nejnadějnější lokalitě u obce Radešov u Rejštejna, vybudoval v řečišti Otavy 30 metrů dlouhé rýžovnické koryto členěné mnoha žlábky, na jehož konci se nacházela amalgamační jímka se rtutí. Z 1 tuny říčního písku se mu údajně podařilo vyrýžovat 330 gramů zlata a 118 gramů stříbra. Tyto údaje jsou však považovány za značně nadsazené. Po neúspěšném hledání společníka pro průmyslové rýžování však Beitl od své snahy upustil. Beitlem publikované výsledky byly pravděpodobně příčinou pokusů o obnovu rýžovnických prací v této oblasti v roce 1902 německými těžaři z Norimberku a Magdeburku. Pokusy o obnovu rýžování však byly brzy po svém počátku ukončeny bez uveřejnění výsledků. Zlato se vlastně nevytěží nikdy. Zlato jde z hor, jak pracují, pukají a praskají, zlato se postupně vyplavuje do řek a ty se znovu obohacují. Představte si skálu s křemennou žílou, uvnitř které je zlato. Odpočívá si tam jako v konzervě. A když přijde třeba -20 stupňů Celsia, skála popraská a zvětrá, zlato se začne postupně vymývat ven. A protože je kujné, přizpůsobí se a rozpadá na kousky, zlatinky, které jsou vymývány vodou.   Zdroj: Fröhlich J., 2006: Zlato na Prácheňsku: kapitoly z historie těžby a zpracování zlata. Písek: Prácheňské nakladatelství Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora