Zprávy z internetu

  „Vesnice ta byla teprv na počátku tohoto století od knížete Josefa Švarcenberka založena. Domky jsou v jedné řadě ¼ hodiny dlouhé stavěny a byly původně pro dřevaře a plavce ustanoveny; při tom jest myslivna a jemčina na Otavě s kanálem a velikou prostorou na dříví, na němž někdy i 40000 sáhů z panství Stubenbachského (okres Kašperské Hory) k dalšímu plavení do Prahy urovnáno bývá.“ Kdo jede po silnici ze Sušice do centrální Šumavy, musí jet kolem nynějšího mostu za Dlouhou Vsí. Nad Dlouhou Vsí se nacházelo velké překladiště dřeva plaveného Vchynicko-Tetovským kanálem mezi Vydrou a Křemelnou a do Otavy.

Hradlo neboli rechle, které až do dnešního dne slouží také jako most přes Otavu ve směru na Hartmanice, zadržovalo dřevo, které bylo soustavou rozváděcích kanálů vypouštěno do prostoru vykladište a tam vytahováno na břeh. Tam bylo dřevo roztříděno na rozsáhlé skládce. Do Dlouhé Vsi bylo po jejím přikoupení přeneseno ředitelství panství, které do té doby sídlilo v Prášilech. Byly zde vybudovány rechle, které zachytávaly plavené dřevo z kanálu. To pak bylo po vytažení na břeh uskladňováno, sušeno a následně vázáno do vorů (z Dlouhé Vsi do Prahy se vor plavil dle počasí a množství vody asi tři až čtyři dny, zpět pak plavci šli pěšky týden). Lepší manipulaci se dřevem umožňovaly některé další umělé kanály. Vaziště bylo na tzv. Pátečku, kde z Otavy vlevo odbočoval kanál, kde se vory vázaly. Kanál je dochován dodnes, v horní části je dnes hydroelektrárna. Vaziště byla místa na břehu vodního toku, kde se kmeny sestavovaly nebo převazovaly. K vazišti se kmeny dopravovaly různými způsoby, například za koněm, traktorem nebo na voze. Někde sami plavci stromy i káceli – byli tedy zároveň dřevaři. Plavci si převážně sami sestavovali vor – několik takzvaných pramenů spojených za sebou – počínaje porážením stromů a konče naložením nákladu. Používali při tom různého nářadí jako pily břichatky a obloukovky, loupače, pořízy, struháče, obracáky, plavecké nebozezy, různé sekery, háky a háčky, palice, houžve, lana nebo i dráty. Často zmiňované houžve byly za čerstva zkroucené kmínky stromů používané k vázaní pramenů ve vor. Oblečení otavských plavců se shodovalo s ošacením lesních dělníků. Jedinou specifickou součástí byly boty, vyráběné ze silné kůže. Proti promočení je plavci chránili natíráním rybím tukem, vazelínou či omastkem. Plavbu vedl takzvaný vrátný, který měl vždy u sebe vrátenský patent. Toto vysvědčení bylo možné obdržet v Praze po složení příslušných zkoušek. Z Dlouhé Vsi se obvykle na voru plavilo dále ke Štěkni či Kestřanům, kde byly vory předávány plavcům, kteří měli koncesi na dolní tok Otavy. Výjimku tvořili voroplavci, kteří získali licenci, která jim povolovala plavbu po dolním toku Otavy a výjimečně i po Labi Německa. Voroplavcům s výjimečným povolením k delším plavbám se se lidově říkalo „hamburáci“. V souvislosti s budováním Slapské přehrady plavení dřeva na horním toku Vltavy bylo ukončeno v listopadu 1944. V Praze se objevily vory naposled v roce 1947. Poslední regulérní voroplavba se uskutečnila 12. září 1960 k Orlické přehradě.   Zdroj: BĚL Jiří – Plavení dříví na Šumavě: 200 let Vchynicko-Tetovského plavebního kanálu, GABRIEL, J. A.. Královské město Sušice a jeho okolí: Popis všech v okresu Sušickém ležících měst, městeček, vesnic, samot kostelů, hradů, tvrzí, všech zemských panství a statků Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora