Zprávy z internetu

  F. F. Toužimský: Rejštein činí dojem čisté, avšak jakoby rozházené osady poblíž ústí Losenice, jejíž údolí má divočí ještě horský ráz než otavské….Známo, že za Přemysla Otakara II., kdy Němci houfně byli voláni k zakládání a osazování měst, mají svůj původ mezi Landeskrony, Senftenberky, Rosenthaly a j. též všeliké Reichenberky, Reichenburky, Reichenauy, jež záhy přizpůsobila si česká výslovnost v Lanškrouny, Žamberky, Rožmitály, Rychnovy a jiné… Rejštejn vznikl pravděpodobně někdy ve 13. století na soutoku Otavy s Losenicí na významném rýžovišti zlata. Tehdy společně s Kašperskými Horami tvořil jednu obec, která již v předhusitské době měla právo používat pečeť a

znak. Úplné osamostatnění nastává až za vlády Rudolfa II., který roku 1584 povýšil Rejštejn na královské horní město. Městem i přes nízký počet obyvatel je Rejštejn i dnes. Rozvoji Rejštejna začínal bránit pokles těžby zlata v 17. století. Oživení proto přineslo založení sklárny v Klášterském Mlýně současně s využíváním dřeva z okolních lesů. S oživením následovalo potvrzení dosavadních i udělení dalších trhů Josefem II. či Františkem II. Původní sklářská huť byla založena v roce 1836 Janem Eisnerem v bývalém mlýně klatovských benediktinů. Nejdříve se zde vyráběly skleněné perly, později tabulové sklo. Po Eisnerovi získává huť Jan Lötz, který začíná vyrábět křišťálové sklo. Secesní sklo z Klášterského Mlýna získávalo nejvyšší ocenění na významných světových výstavách 19. století. Sklárna byla na konci 19. století nejvýznamnější sklárnou Rakouska–Uherska, přičmž sklo bylo tehdy vyváženo do většiny světadílů. Sklárna několikrát vyhořela, byla ale vždy nejen znovu vybudována, ale i vždy moderněji vybavena. Do roku 1908 byl jejím majitelem Lötzův vnuk Max rytíř ze Spaunů. Specialitou sklárny bylo luxusní sklo zdobené plastickými barevnými nálepy zvané iris papilon (při tzv. irisování bylo sklo vystaveno působení kovových par). Výrobky ze sklárny Klášterský Mlýn u Rejštejna jsou uchovány do současnosti v Muzeu Šumavy v Kašperských Horách. Sklárna však později, zejména vlivem hospodářské krize, velmi těžko konkurovala větším podnikům a v roce 1947 ukončila svoji činnost. Sklárna měla takovou pověst, že ještě v roce 1957 přišla objednávka na velkou zakázku z Iránu. Dřevěná konstrukce sklárny byla převezena do skanzenu v Tittlingu. Vedle bývalé sklárny stojí dodnes secesní vila rodiny Maxe Spauna postavená v letech 1903–1904 od známého vídeňského architekta Leopolda Bauera. Ten se proslavil hlavně ve Slezsku, jmenovitě v Opavě, Krnově či stavbou Priessnitzových lázní v Jeseníku. Při vstupu do vily nás dodnes uchvátí mozaika s pávy u kašny od Richarda Teschnera. Dominantou Rejštejna je cibulovitá báň kostela sv. Bartoloměje. Kostel, který je připomínaný v roce 1570, byl roku 1792 přestavěn. Loď má na každé straně dvě segmentová okna, jeden ze zvonů pochází ze 14. století. Na náměstí se nachází balvan s miskovitými prohlubněmi ze středověkých úpraven zlatonosného křemene. V prohlubních se třel rozemletý zlatonosný křemen se rtutí, čímž vznikl amalgám a po následném odpaření rtuti bylo získáváno čisté zlato. Kašna pochází z roku 1890, socha sv. Jana Nepomuckého byla postavena roku 1883. Zpočátku tvořil Rejštejn spolu s Kašperskými Horami jednu obec, která měla společnou i pečeť a znak. První zmínky o této obci jsou již z roku 1337. Úplné osamostatnění nastalo ale až v roce 1584, když Rudolf II. povýšil Rejštejn na královské horní město a dal mu stejná práva, jako v té době měly Kašperské Hory. Rejštejn, tehdy nazývaný Dolní Rejštejn, získal rovněž právo používat původní pečeť a znak (platných dříve pro obě sídla). Znak Rejštejna, ztvárňuje povolání místních obyvatel: je to červený štít, v němž je uprostřed natažená paže horníka v černém rukávu, držící zlaté topůrko se stříbrným mlátkem. Po stranách horníkovy paže jsou volně postavena dvě stříbrná hornická želízka se zlatými topůrky. Pokles těžby v 17. století a následný odchod většiny horníků způsobily stagnaci ve vývoji města. Dodnes zde nalezneme stopy po dolovacích pracích, rýžovnické sejpy a občasné nálezy mlecích kamenů ze středověkých zlatorudných mlýnů (vystaveny např. před domem vlevo na konci Rejštejna směrem na Čeňkovu Pilu). A ještě pověst…..A velké poklady se nenalézají ve skalách, v hradních sklepeních či pod starými stromy. Kde se dnes poklady nalézají? Zeptejte se v městečku Rejštejně starého písmáka, snad tak ještě žije, který mnoho věděl a mnoho pamatoval. Právě za ním se kdysi vypravilo několik chudáků. Dozvěděli se, že staříček tvrdí, že v lese u Klášterního mlýna, tam, kde na mohutném balvanu stojí veliký železný kříž, je zakopán nezměrný poklad. Ale kde? Jak ho najít? To starý písmák nevěděl. A tak se museli dál držet při životě jen dřinou na neúrodných polích a v lese. Jednoho dne tito nespokojenci seděli na schodech kostela. Zase si povídali o pokladech. Ani si nevšimli, že u nich stojí neznámý muž a poslouchá je. „Vím o tom pokladu v lese u balvanu s křížem všechno,“ přerušil je, „mohl bych vám dobře poradit.“ Aby nechtěli… Naslibovali hory doly a neznámý poradil. „Musíte se ještě dnes před půlnocí vydat do lesa a přesně o půlnoci vytrhnout z balvanu železný kříž. Noste ho střídavě jeden po druhém tak dlouho lesem, až jeden z vás začne pod tíhou klesat. Tam kopejte.“ Rozběhli se domů jako vyplašení vrabci, ani neznámému nepoděkovali. Krátce před půlnocí již stáli v lese před balvanem s křížem. Byly temná noc, u dálky hřmělo a z nebes se spustil studený déšť. Vytrhli z balvanu kříž a začali ho nosit lesem. Váha kříže byla stále větší a větší, a když ten poslední již pod jeho tíhou málem padl, vyšlehl ze země plamen a zjevil se před nimi čert. Hrůza pohledět. Byl porostlý srstí a místo obličeje měl rudý sviňský rypák. „Tak, kdo dostane poklad?“ zeptal se huhňavě. „Já ne, ten za mnou,“ vyděsil se ten, co byl čertovi nejblíž. Tak odpověděl druhý, třetí až došlo na posledního. Ten si uvědomil, že za ním již nikdo nestojí. V hrůze se pokřižoval. Zarachotil hrom, zablesklo a čert zmizel. Kříž se vznesl a vrátil se na své místo. I ustrašení hledači pokladů se vrátili. Mohli dopadnout lépe. Kdyby ten poslední čertovi odpověděl také „ten za mnou“ znamenalo by to, že poklad je určen Kristu Pánu, smáli se ubožákům v Rejštejně. Ten by čerta zahnal. Takže z příběhu plyne, že každá dobrá rada je drahá, někdy dražší než poklad.   Zdroj: Via Nova, Václava Vokolek – Očarovaná Šumava. Čert a jeho poklad Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora