Zprávy z internetu

  Trvalá upomínka na kouzlo šumavské přírody, především části našeho hraničního pohoří, kterou Karel Klostermann nazval rájem: Bylo zase léto; znojný žár lehl na rozložité výseky a decimované lesy v revírech podle bavorského pomezí. Kůrovec, který se rojil koncem května a začátkem června v takovém množství, že sloupy a mraky vznášejícího se do výše hmyzu zatemňovaly slunce jako hustý kouř, jako podzimní mlhy, řádil hůře než dosavade. Nové rojení se očekávalo v srpnu. Knížecí schwarzenberská a hraběcí thunovská správa činily, seč byly, aby se tomuto řádění učinila přítrž. Na místech, kde polehl vichřicí les, kde kupily se na sebe a

přes sebe vývraty, podobné ohromným zásekám, hemžilo se všecko pracovním lidem. Pravá babylonská věž, taková směsice typů a jazyků, domorodci, sebráni ze všech končin široširé Šumavy, čeští dřevaři z „kraje“, na sta Vlachů, bůhví, z kterých končin své vlasti přivolaných, Furláni od Soči řeky, a i něco Slovinců z Gorice. Všichni ti lidé olupovali kůru padlých stromů a spalovali ji, osekávali větve, dělali polena a rovnali je, pokud terén dovoloval, v dlouhé hranice, mezi nimiž se chodilo jako v ulicích. Povozů přijíždělo, co se jich dalo sehnat; odvážely se klády ve dne v noci, a přec se zdálo, že padlých neubývalo, neboť nových a nových hekatomb musilo se porážet všude tam, kde snětivě červená barva haluzí objevovala stále se šířící nákazu. Tisíce takto pokácených stromů zůstaly na místě, kde je sklátila ruka lidská, a tlejí a trouchnivějí tam do dnešního dne, až se úplně rozpadnou; oloupaly se a zůstavily svému osudu, ježto buď pro obklopující je skály, buď za příčinou bahnité půdy slatí a hlubokých černých tůní lesních nebylo k nim přístupu. Lid v lese pracující vybudoval si tam prozatímní obydlí, chaty z hrubě otesaných trámů a latí, na způsob chýší pastevců; tam bydlili dělníci, tam se za nimi přistěhovaly časem jejich rodiny i dobytek jejich; povstávaly celé osady, ba městečka, která později, když práce zase přestaly, opět připadla neomezené vládě přírody. Ženy a děti dřevařů pomáhaly buď také při práci, buď sbíráním jahod, malin a brusinek, jež rychle vybujely na sluncem prohřátých výsekách, rozmnožovaly důchody rodiny. Pravé burzy na maliny a brusinky vznikaly, obchodníci přicházeli ze vzdálených končin a zemí a rozváželi odsud sladké dary vždy štědré matky přírody po nesčetných fůrách do celého světa. Svatyně tiché, divé pustiny, kam dříve sotva kdy vstoupila noha lichého lovce, pastucha nebo dřevorubce, proměnily se rázem v oživená tržiště, plná hluku a vášnivého pachtění po zisku a výdělku. Býval to rozčilující život ve střediskách, kam se snášely maliny a brusinky, ceny stoupaly a padaly, naděje rostly a klesaly s cenami, vedle toho, byla-li poptávka větší nebo menší, hausse a baisse, spekulace, kontreminy, úplný život burzovní tam, kde donedávna tokal tetřev, plížila se liška. A přece se zdálo správám lesním, že toho lidu je málo. Všeobecně se vypravovalo, že zmíněné správy se obrátily na tehdejšího vojenského místodržitele v Čechách, generála jízdy barona Kollera, s prosbou, aby bylo posláno vojsko na pomoc; vojsko pomáhá při všech velkých a hrozivých katastrofách, při ohni, zátopách, zemětřeseních, a Šumavě také nastává neméně strašná zhouba, ohrožující nejen tuto, nýbrž i blahobyt celé země, ba celé říše. Vlaši pracující v lesích tvořili skupiny po dvaceti až čtyřiceti mužích, tak zvané party, pod vedením svých podnikatelů, kteří uzavírali akordy na práci, vypláceli své lidi, starali se o jejich stravování atd. Vlašští ti dělníci byli až na skrovné výjimky lidé pořádní, pilní, dovední a spořiví, kteří, ač je jejich podnikatelé, čili jak jim říkali, partafíři, často nesvědomitě vydírali, vydělali a odnesli značné obnosy peněz. Živili se hlavně polentou, již pojídali pravidelně třikrát denně; polenta z kukuřičné mouky, tento ne příliš chutný, zato však živný a laciný pokrm zdomácněl od oněch dob u našeho pohorského lidu, který ji dosud používá s tím rozdílem, že ji mastí, což Vlaši nedělávají; říkají jí „žlutá kaše“. Podnikatelé vesměs zbohatli. Jedna taková vlašská parta pracovala zároveň s oddělením domácího lidu na východním svahu Schwarzberku a v rozsedlinách mezi horou tou a Postberkem, tedy u pramenů Vltavy. Nikdo by neřekl, že poměrně tak krátkou dobou může krajina tak důkladně změniti ráz svůj. Ten tam byl svého druhu jediný prales smrkový; co vichřice nevyvrátila, nakazil kůrovec, a vše, vše to polehlo, takže celá ta končina není do dnešního dne nic než jedna jediná světlina, pokrytá neprostupným malinovím, vřesem, černým jahodím a takovou vysokou travou, že člověk se v ní tratí. Jenom kleč na slatích zůstala, jak bývala od věků, a jívy a černé břízy podle toku nesčíslných větších a menších vod; ve stínu těchto křovin rostou ohromné vějířovité kapradiny; červeně kvetoucí vrbice zaujímají nepřehledné téměř prostory, a když v posledních dnech léta dozrávají jemnými bavlnitými vlákny okřídlené plody této byliny, roznáší je vítr v kotoučích jako hedvábí se lesknoucích. Ohromné, všude na zemi tlející pahejly vydávají výmluvné svědectví o byvší, na věky zašlé slávě lesní; až ty zetlí, až vymře rod starých obyvatel, kdo vzpomene té nádhery a slávy, kdo si představí, jak to tu vypadalo, a jak vládli živlové a hmyz, jak se lopotil člověk, aby zničeno bylo nebetyčné sloupoví tohoto velkolepého chrámu přírody.   Zdroj: Úryvek z knihy V ráji šumavském – Karel Klostermann Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora