Zprávy z internetu

Krajina Jana z Husince Projdi ji s očima otevřenýma. Dívej se pozorně do niter chodců, na tvrdé boky skal a pochopíš s Antonínem Sovou, proč krajané nemohli uvěřit po dlouhá, dlouhá pozdější léta, že přímý a silný ten hoch s tím hrozně pravdivým hledem, jenž s nimi tu kozy kdys pás, ta umíněná hlava se kacířem stal i svatým, ba svědomím celého světa, že na hranici pálen svou pravdu, jak věřil a učil, kdys mohl zpívat, že proti všem stál tu, biskupům, papeži, císaři, zář nebeskou v obličeji svém bledém, jež po tomto světě již nezáří, že protivit moh se

a přece se s nebeskou svatostí na vše dívat… * „Dle starých kronik kníže Boleslav I. roku 942 poslal do zdejší krajiny všechen poddaný lid, který nechtěl přijmouti víru křesťanskou, aby zde rýžoval zlato, z něhož si kníže vymínil desátek.“ První písemná zmínka o Husinci je z roku 1291, kdy je zmiňovám jakýsi Jindřich Vok z Borku a Husince, jako zasedající u zemského soudu. Další z roku 1359 již zmiňuje Husinec jako neopevněné městečko. Ve stejném roce je připomínán i zdejší kostel. V 15. století byl Husinec vesnicí a patřil Rožmberkům, později přešel do majetku vimperského panství a v 16. století byl povýšen na městečko. V tomto období zde vznikaly dobytčí trhy, které se zasloužily o vznik městečka jako významného obchodního střediska. Rozvoj města v té době souvisel s existencí jedné z odboček důležité obchodní cesty – Zlaté stezky. Po ní se dovážela na soumarech hlavně sůl, ale také drahá sukna, hedvábí, víno, mořské ryby, jižní ovoce, zámořské koření, železo a zbraně. Při zpáteční cestě odváželi soumaři různé druhy obilí, slad, chmel, pivo, proslulou prachatickou kořalku ( do 16.století ), máslo a další zemědělské produkty a řemeslnické výrobky. Nechybělo ani české sklo. Anna Marie, kněžna z Eggenberka, husineckým dne 22. března 1655 vydala poslední privilegia –spojená panství Vimperské a Drslavické připadla knížecí rodině Schwarzenberské, pod jejíž ochranou městys Husinec setrval až do roku 1848, kdy císařským patentem od 7. září roku 1848 právo poddanské a ochranné bylo vyzdviženo a Husinec se stal samostatným městysem. V 18. století zde prosperovalo punčochářství, začaly se vyrábět například fezy, které byly exportovány do Egypta, Turecka nebo Indie. V Husinci na Prachaticku byla v roce 1865 zřízena továrna na fezy vídeňským podnikatelem Ignácem Bondym. Továrna vznikla úpravou tamního bývalého mlýna č.p. 111. Vyrábělo se zde vlněné zboží, turecké čapky, kazajky, sukně a punčochy. To vše na 14 stávcích. První rok provozu zaměstnával Bondy 35 zaměstnanců. Počet se ale v průběhu let navyšoval a těsně před rokem 1880, kdy byla továrna vybavena novými stroji,dosahoval počet zaměstnaných dělníků přibližně 200. V roce 1895 Bondy zemřel a jeho továrnu prodala vdova Heřmanu Stránskému z Písku. Továrna zanikla v roce 1899 při akcionování fezárenských podniků. Bondyho,respektive Stránského podnik byl zakoupen vídeňskou bankou Credit-Anstalt. Hodnota firmy byla 240 000 korun. Obecní písař Matyáš Grünwald ve svém pojednání o Husinci v roce 1868 píše ještě o jedné události. „Vejrov, vesnička s Husincem takřka splývající, čítá 28 domů. Zde sdíleli snad někdy páni z Vejrova. Žák Ondřej z Vejrova, někdy zvoník kostela Prachatického, že se byl zúčastnil kažení obrazu, byl od Prachatických v dubnu roku 1420 se dvěma soudruhy upálen. Načež Jan Žižka za čin tento, pro který Písečtí si stěžovali, na Prachaticích strašně se pomstil.“   Zdroj: Pamětní kniha města Husince (1665) 1686-1935, Země zamyšlená Ladislav Stehlík Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora