Zprávy z internetu

  Na papír se dnes díváme, tak jako na řadu jiných věcí, jako na užitečnou a samozřejmou věc. Skoro bych řekl, že papír vnímáme především v té nejpokleslejší formě, a to jako materiál novin, jako věc k zahození. Ale papír je i ušlechtilá surovina, věc s pozoruhodnou historií a tradicí a základ knižní kultury vůbec. Hadry obecně (někdy jako výsledná podoba nejrůznější textilní veteše, pro kterou už se nenalezlo jiné uplatnění) byly pro papírny ještě v 19. století zásadní surovinou. Nejžádanější byly ty lněné, ale ve směsi mohla být i bavlna. Hlavní surovinou pro výrobu papíru byly staré hadry, které

v blízkém i vzdáleném okolí sbírali hadrníci. Hadry bylo nutné nejdříve roztřídit, vyprat a na holendru rozřezat na menší kusy. Holandr byl stroj opatřený kovovým válcem s noži, který se otáčel kolem své osy a řezal hadry připlavované pohybem vody. Toto zařízení vynalezené kolem r. 1720 patrně v Nizozemí nahradilo stoupy, pomocí nichž se původně hadry mělnily. Vzniklá cupanina se naředila vodou na řídkou kašovitou směs, která se z kádí nabírala na drátěné síto s rámem tvořící jakousi formu. Potřesením se papírovina rovnoměrně rozložila a přebytečná voda se nechala odtéct. Poté se papírovina překlopila na plstěný materiál a proces se opakoval. Tímto způsobem vznikl štos mokrých papírů proložený plstí zvaný pušt, který se následně vložil do lisu, a vytlačila se z něj přebytečná voda. Poslední ruční papírnu v Čechách, Eggerthovu papírnu v Prášilech, objevil při svých toulkách po Šumavě Josef Váchal. Romantické místo s archaickým zařízením a věčně kapající vodou ho okamžitě zaujalo a inspirovalo k tvorbě. Samozřejmě že Váchal používal i prášilský ruční papír, například na podzim roku 1923 dostává ze Šumavy zásilku hned padesáti kilogramů. Ovšem papíru nikoliv ze dřevoviny, jak bývá zvykem, ale z hadrů. Prášilský papír byl velmi kvalitní a získal brzy příznivý ohlas na trhu i ocenění na různých výstavách. Byl to papír označovaný jako ruční – jednotlivé archy byly vytvářeny na sítech ručně, bez zarovnávání a tudíž měly pro ruční papír charakteristické nerovné okraje. Proto ho rádi užívali výtvarníci a byl mimo jiné dodáván i do prezidentské kanceláře. Výroba papíru se v Prášilech udržela přes sto let, ale pak nečekaně skončila v noci z 31. května na 1.června 1933, kdy zcela vyhořely tři objekty papírny a dva obytné domy. Hadrovina je dodnes nejdražší a nejkvalitnější surovinou k výrobě speciálních druhů papíru. Vzniklo tak povolání zvané „hadrník“ nebo „hadrnice“, jinde „hadrář“, „hadrlák“. Hadrníci byli lidé, kteří po městech a vsích sbírali již obnošené šaty, za ně dávali jehly a nitě, modřidla, šněrovadla, síru na sirky a jiné drobnosti. Hadry, tak ceněné v papírnách, ve skutečnosti tvořily jednu ze součástí pevného odpadu, který bylo potřeba z lidských obydlí a jejich okolí nějak odstraňovat. Ten, kdo dodával surovinu v podobě hadrů papírnám, byl většinou velký obchodník, jehož činnost byla stále pečlivěji sledována. Od roku 1884 byl obchod s hadry zařazen mezi koncesované živnosti. Prvním článkem tohoto obchodního řetězu byli sběračky a sběrači v terénu, hadrníci a hadrnice. Jejich činnost však nespadala do kompetencí živnostenského zákona a dokonce byla výslovně vyjmuta i z nařízení o podomním obchodu, byť se takovým praktikám na první pohled hodně blížila. Hadrníci a hadrnice byli často existencemi na dně společnosti a přepadnout přes hranu zákona bylo v jejich situaci velmi jednoduché. Menší venkovská města byla nucena řešit kanalizaci a odvoz popela, ale ostatní pevné odpady mohly být do jisté míry přehlíženým či alespoň minoritním problémem, na který stačilo smetiště. A někde mezi tím se proplétali ti, kdo sbírali hadry pro papírny a zároveň přispívali k čištění měst i vesnic: hadrnice a hadrníci. Tu povoz sbírající odpad předběhli a prošmejdili domácnosti sami, tu se vydali na smetiště, aby následně prohrábli vysypaný obsah a vydolovali vše, co hospodyně a služky zapomněly dát stranou a nabídnout jim ve směnném obchodu. Ten, kdo dodával surovinu v podobě hadrů papírnám, byl většinou velký obchodník, jehož činnost byla stále pečlivěji sledována. Prvním článkem tohoto obchodního řetězu byli sběračky a sběrači v terénu, již zmínění hadrníci a hadrnice. Ve vzpomínkách Ignáta Hermanna ještě nebyla hadrnice pouhou figurkou místního koloritu, ale užitečným článkem života společnosti, byť hodně specifickým: „Potom se objevila drobná babka s nůší: ‚Háádry prodaj – starý sklo, kosti – haddry, kossstííí!‘ Tato zpěvačka měla notu nejbohatší, ‚nejmelodičtější‘ a své poslední ‚kosti‘ vyvřískla tak, že to mnohdy skutečně všechny kosti pronikalo. A ta taky byla do pater a na pavlač nejčastěji zvána. Někde si své cucky, staré sklo a kosti prodávala hospodyně sama, někde to bylo privilejem dcerek (bylo-li jich více, střídaly se; ten týden jedna, s neděle druhá atd.). V rodinách však lepších, noblesnějších, byly tyto odpadky ‚akcidencí‘ služek, domácí paní se s tím nechtěla špinit. Tyto hadrářky čili hadrnice však nekupovaly vždy za hotové peníze. Býval to obchod výměnný. Panička, dcerka nebo kuchta vysypala obsah staré bedničky zpod postele, co do ní celý týden svědomitě ukládala, a když hadrářka všechno svědomitě ocenila, nabídla za zboží přadénko nití, několik jehel, půl tuctu perleťových nebo nitěných knoflíčků ke košilím, půl tuctu hornodlí, papírový proužek špendlíků atd. Trvalo handrkování někdy jako by šlo o dukáty, a pokaždé slyšela hadrářka, že ‚ta druhá‘ babka dává víc a lepších věcí. Když babka hadrnice nashromáždila doma plnou nůši nebo dvě takovýchto odpadků, zanášela je k ‚velkoobchodníkům‘ buď do ulice Klimentské, buď na František, nebo někam až do Karlína. Tito velkoobchodníci, obyčejně židovští, třídili pak hadry, lněné, vlněné, bavlněné i hedvábné zvlášť, a z jejich skladů putovaly po dráze v žocích do papíren, kosti do špodáren, sklo do hutí.“ Přesně tak skutečný sběr hadrů pro papírny i dalších surovin, resp. vybraného pevného odpadu probíhal. Směnný obchod byl respektovaný dokonce i finanční správou. Sice sporadicky a ne pro zemi českou, ale lze nalézt upozornění, že hadrnice nesmí věci určené pro výměnu za odpad nabízet samostatně k prodeji. To by se už jednalo o podomní obchod, který měl jiná pravidla jak pro povolování, tak pro provozování i následné zdanění. V dobovém vnímání 19. století měla hadrnice (i její mužský protějšek) poměrně široké spektrum významů. Byla právě tak součást řetězu vázaného na papírenský průmysl, jako článek čištění velkých měst, nebo zvláštní způsob obživy na samém okraji všech myslitelných řemesel. V obecnější rovině se pojmenování stalo synonymem totálního lidského úpadku i charakteristiky dna společnosti. Kromě toho však byli hadrníci a hadrnice, zvlášť ti působící mimo zemská centra a největší města, oceňováni ještě z jiného důvodu. Jejich sice nikoliv potulný, ale přesto pohyblivý způsob života, byť třeba realizovaný jenom vytrvalými obchůzkami jedním městem, případně přilehlými vesnicemi, z nich dělal ještě ve druhé polovině 19. století v očích současníků nepřehlédnutelný informační kanál. „Hadrník byl ten nejlepší zdroj informací, protože na venkově jsou noviny jen málo a chudý lid nechodí ani do hospody. Žádná světnička před ním není zavřená, všechno vidí a rád vypráví dál.“   Zdroj: Ignát HERRMANN, Zmizelá Praha, Praha, Československý spisovatel 1980. Život z pražských ulic: Hadrnice, Květy, 13. 10. 1870 Václav KOSMÁK, Obzor, 5. 12. 1888 Josef SEDLÁČEK, Stručná nauka o zboží, část druhá, Látky rostlinné, Praha, I. L. Kober 1873 Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora