Zprávy z internetu

  Tak tichá voda, hluboká a k smrti smutná. Les kolem tichý, temný a jak myrta rmutná, břeh zadřímlý a po něm jen mech roste hnědý, a je-li v mechu květ, je jako z vosku bledý. (Jan Neruda) Romantické představy o krásách Šumavy se u nás rozšířily díky našim obrozencům v 19. století a přes všechny civilizační, společenské a technické změny zůstávají dodnes právě šumavská jezera téměř poutními místy, kam člověk přichází s respektem a úctou. Snad je to tou zvláštní velebnou atmosférou hlubokých lesů a okolních skal, snad onou tichou osamoceností jezer, kterou Neruda tak intenzivně vnímal. Šumava představuje

naši jedinou opravdovou jezerní oblast. Na české straně lze spatřit hned pět těchto pozůstatků ledovcového tání z dob čtvrtohor, které jsou nyní velmi oblíbenou turistickou atrakcí. Všechna jezera se nachází v nadmořské výšce kolem 1 000 metrů nad mořem a svou podmanivou atmosférou, v našich krajích přece jen poněkud nezvyklou, přitahují pozornost většiny návštěvníků pohoří. Ve vodách nebesky jasných odráží se světla a stíny korun smrků a jedlí, s prostory mezi nimi vzdušnou ultrafialovostí naplněnými, jakož i prosvítající obraz skal a půdy nezalesněné, z níž občas udeří nás červeně a violety strží či země vývraty obnažené. Rozervaná a vyprahlá skála tu i onde zbavená zeleného porostu bije v oči, usmiřující je v zápětí pozorováním přecházejícího lesů temena v báň oblohy, houpající se stejnoměrně u našich nohou s odrazy zeleného chlumu. Každé ze šumavských jezer má svůj půvab a každé má své osobité znaky, jimiž se liší od ostatních. Jedno však mají společné – jsou temnými perlami uprostřed šumavských hvozdů a jejich návštěva je vždy mimořádným zážitkem. Šumavská horská jezera mají oproti těm alpským charakter podstatně rozdílný. Zatímco jezera v Alpách vykazují v převážné většině modré zbarvení své hladiny, jsou ta šumavská vesměs tmavé barvy, hrající často až do šeravé černi. Romantické představy o krásách Šumavy se u nás rozšířily díky našim obrozencům v 19. století a přes všechny civilizační, společenské a technické změny zůstávají dodnes právě šumavská jezera téměř poutními místy, kam člověk přichází s respektem a úctou. Snad je to tou zvláštní velebnou atmosférou hlubokých lesů a okolních skal, snad onou tichou osamoceností jezer. Lesní jezero se v mapách stabilně objevuje až od roku 1837. Němci mu říkali Stubenbacher See, Češi podle nedaleké obce Prášilské jezero. I když leží jezero v takové výšce, lze se na něj podívat ještě seshora. Strmé stoupání dovede zdatného turistu na vrchol Poledníku – cestou se lze na Prášilské jezero ohlédnout. Prášilské jezero má také zajímavou historii. Bylo pojmenováno po obci Prášily, která se nachází nedaleko. Název “Prášily”prý pochází z německého výrazu “praschütten”, což znamená “místo, kde se vysypává popel”. Historické záznamy ukazují, že oblast byla osídlena již v pravěku, což dodává místu zvláštní kouzlo. Na Šumavě najdeme také velice tajemné vody. Tvrdilo se, že jsou beze dna. Když se jednou lidé rozhodli hloubku vod změřit, stalo se něco nečekaného. Voda se před vorem začala točit ve víru, uprostřed se rozevřela hluboká tůň a z ní se ozval hrozivý hlas: „Spolknu toho, kdo mě změří!“ Právě tak by kdekoliv na světě promluvilo vodní božstvo. Vody byly v tradiční symbolice vnímány v souvislosti s říší mrtvých. Až neuvěřitelným ohlasem těchto keltských mytologických představ je jedna dnes zapomenutá místní pověst. Jednou dva dřevorubci pronikli k jezeru za svou prací a v poledne, ten časový údaj je důležitý, se usadili na velký plochý balvan, mohli bychom ho považovat za obětní, a dali se do jídla. Najednou se ve středu jezera voda začala vlnit a vynořila se z ní žena. Plula směrem k oběma mužům. U břehu vyšla z vody, ale dřevorubců si nevšimla. Když se dotkla pevniny, udělala přemet z nohou na ruce a zpět na nohy. Rituál? Měla na sobě modré přiléhavé šaty a černé střevíce. Za chvíli opět zmizela ve vodě. Dřevorubci utekli a o jezerní ženě ještě dlouho vyprávěli. Jedno z pěti šumavských ledovcových jezer se nachází ve výšce 1080 m n. m. pod vrcholem Poledník. Prášilské jezero je už přes 10 tisíc let svědkem přírodních živlů i dějin českého státu. Vzhledem k tomu, že se nachází blízko pohraničí, nebylo dlouho zpřístupněno veřejnosti. Jezero je hluboké maximálně 15 m. Nachází se v ledovcovém kotli a je hrazeno 9 m vysokým valem žulových balvanů a dvěma staršími morénovými valy. Voda z jezera odtéká Jezerním potokem do řeky Křemelné, a dále pak do Otavy. Pod Prášilským jezerem se nachází tzv. Stará jímka – bažinatá kotlina, pozůstatky dnes již zarostlého jezera. Toto místo je však také poznamenáno tragickými událostmi. Na hrázi jezera pomník studenta Ottokara Kareise, který se utopil v roce 1927. “In memoriam Cand. Rer. Mat. OTTOKAR KAREIS Qui in undis muius lacus julio mense anni 1927 im flore iuventutis animam Exspiravit. Vita tur erat omnis spes nostra mors tua immensis dolor.” (Posmrtně kandidátovi věd matematických Otakaru Karejzovi, jež na dně tohoto jezera v měsíci červenci roku 1927 v rozpuku mládí duši svou odevzadal, život jeho i veškteré naděje naše byly zmařeny smrtí tvou bolestivou.) Pochován je na prášilském hřbitově. Další tragickou událostí je podle pověsti příběh chudé dívky z dřevařské rodiny, jež se zde utopila se svým milencem, synem bohatého pražského obchodníka, a společnou dcerkou, jimž nebyla dopřána svatba s ohledem na jejich rozdílný původ. Nedlouho po tragédii tady skoncoval se svým životem i dívčin ztrápený otec. A ještě pověst: Vyděšený pašerák. Jednou šel jeden podloudník kolem Prášilského jezera. Byl sám král pašeráků, Tabákový Peter z Dlouhé Vsi. Byla zrovna půlnoc, když se z vod vynořilo tisíce světel a začal se ozývat nářek a pláč. Asi to byly duše hříšníků zakleté v jezeře. Pak vyšla z vod na břeh divukrásná víla a lákala osamělého chodce do svého království. Na Petera padla hrůza a tak tak se vytrhl z moci zlých kouzel. Příště se jezeru radši vyhnul.   Zdroj: Ottova Encyklopedie, Česká republika, Zeměpis, Prášilské jezero, Ottovo nakladatelství Praha, 2006 Vyděšený pašerák Josef Pecka, Cyklistův průvodce Šumavou Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora