Zprávy z internetu

  Kamenná rozhledna leží na mystické hoře Svatobor necelou hodinu od města Sušice. Ukazuje se, že myšlenka postavení rozhledny na vrchu Svatobor není původním nápadem Klubu českých turistů v Sušici. Už v květnu 1889, tedy rok před samotným vznikem sušického odboru, nacházíme zmínku o vyhlídkové věži ve Vyzvání Jednoty okrašlovací. V něm Jednota vyzývala, aby se k ní Sušičtí, jako hrdí občané města, přidali a svým peněžitým příspěvkem i prací přispěli nejen k drobným zvelebovacím úpravám města, jako je pořizování laviček nebo úprava oblíbených vycházkových tras, ale hlavně ke smělému snu spolku „…na vrcholu památného vrchu Svatoboru postaviti vkusnou výhlední

věž, která má býti nejen ozdobou vůkolní krajiny, ale také poskytnouti výletníkům krásnou vyhlídku na rozkošné Sušické okolí a naše krajiny Pošumavské.“ V říjnu 1894 oznámil Klub českých turistů, že se spolu s Jednotou okrašlovací rozhodly vystavět rozhlednu, která by místním, turistům i cestovatelům z daleka poskytla široký pohled do značné části Šumavy i širšího okolí. Přízeň královského města Sušice, ústředního Klubu českých turistů v Praze i majitelů panství Hrádeckého, na jejichž pozemcích se rozhledna měla postavit, byla podle prohlášení v tuto chvíli již zajištěna. Na vrchu Svatobor byla postavena první rozhledna pod vedením stavitele Rudolfa Mirvalda za 3 740zlatých. Na stavbu přispěli rodáci, přátelé města, turisté, místní spolky, obec, spořitelna a peněžní ústavy. Původcem myšlenky na stavbu rozhledny byl Vojtěch Maštovský, který dokonce v průběhu stavby půjčoval z vlastních prostředků na uhrazení výplat. K otevření se nejvíce účastníků sjelo již 7.září v noci. Ráno pak vyšli za úmorného vedra na Svatobor, jenž se hemžil návštěvníky procházejícími pod zvláštní slavobránou. Pěvecký spolek Sv. Václava zazpíval na úvod slavnosti. Následoval proslov architekta Vratislava Pasovského, na závěr promluvil říšský poslanec prof. Dr.Vilém Kurz. Odpoledne pokračovalo za doprovodu hudby na Vodolence, kde si mladí i staří zatančili. Otevřené cimbuří jako zakončení rozhledny se neosvědčilo, neboť časté větry, déštˇ a nepohoda stále poškozovaly omítku. Proto již r. 1904 byly nutné první opravy a bylo dozděno cimbuří cihelným mezizdivem opatřené dvanáctistěnnou zasklenou „lucernou“. Radost z oprav netrvala dlouho. 1.11.1905 požár zcela zničil útulnu na Svatoboru, ale naštěstí byla pojištěna. (V témže roce došlo i k pojištění rozhledny.) Obavy o rozhlednu však trvaly, dokonce se pomýšlelo i na její uzavření. Roku 1907 na návrh ing. Ladislava Myslíka bylo zdivo rozhledny staženo železnými pásovými kleštinami a svislými železy. Během dalších let se začaly objevovat menší trhliny ve stěnách zdiva, dokonce se věž z nejasných příčin nakláněla, což bylo patrné zvláště z větší dálky. Stavitel rozhledny Mirvald sice tvrdil, že obavy jsou plané, ale pochyby přetrvávaly. V roce 1933 dosáhl odklon rozhledny 1,78m, a proto bylo nutné ji strhnout. Cituji: “Zbourání takového kolosu, jakým byla stará,28 metrů vysoká rozhledna, nebylo jednoduchou věcí. Ale důvtipu architekta p. Karla Houry, jemuž po provedeném ofertním řízení zadána stavba nové rozhledny, se podařilo během tří dnů starou rozhlednu posaditi na zem, aniž by někdo z dělníků přišel k úrazu. — Svatobor osiřel dne 8. května 1934. A tu teprve nejen turisté, ale veškeré sušické občanstvo si uvědomilo, že není možno nechati Svatobor bez typické rozhledny, která každému scházela. A budovatel nové rozhledny architekt p. Karel Houra počal v háji Svatoborském a na temeni Svatoboru čarovati. Za necelé tři měsíce vykouzlil ve výši 839 m překrásnou bílou krasavici, která je vysoká 31 m, tedy o 3 m vyšší nežli původní rozhledna. Aby přístup k rozhledně umožněn byl i turistům — automobilistům, že je možno dnes autem vyjeti ze Sušice až k nové rozhledně. A aby se panně krasavici v černém lese nestýskalo, přikročeno bylo ihned po otevření rozhledny k zbudování chaty, jež tvoří s rozhlednou jeden ladný celek. Kromě bytu pro strážce, vstupní haly a restauračních místností má 13 turistických pokojů s čarokrásnou vyhlídkou. Připojené vyobrazení ukazuje tu pannu krasavici rozhlednu a její družku, chatu na Svatoboru, jež s prvním závanem jara otevře své místnosti pro radost a potěchu všech přátel vznešené přírody’. Kdo miluje širé rozhledy po nekonečných hvozdech Šumavy a touží po čistém horském vzduchu a velebném klidu posvátného Svatoboru, jistě pospíší, aby co nejdříve pokochal se úchvatným rozhledem a osvěžil se v lázni radioaktivního vzduchu lesů, pokrývajících náš bájemi opředený sušický Svatobor.“ A ještě pověst: O Jezeře na Svatoboru. Jednou objevili dva drvoštěpové na Svatoboru v jakémsi těžko přístupném místě malou studánku, jež se zdála být velmi hluboká. Drvoštěpové vnořili do ní sekeru, ale dna nedosáhli. I přinesli dlouhou tyč, ale ani tou nenarazili na dno. Spustili tedy do studánky dlouhý provaz, zatížený kamenem, ale marně. Studánka byla prý bezedná. Bylo to prý “mořské oko”, svědčící o tom, že pod zemí je veliké jezero. Lidé předpovídají, že jednou bude v Čechách zle a cizí vojsko bude řádit v Sušici a jejím okolí. Pak protrhne podzemní jezero boky Svatoboru, zatopí celou Sušici a zničí všechny nepřátele. Svatoborský poklad. Někde ve svazích Svatoboru nad Sušicí je mezi dvěma růžovými keři ukryt vstup do tajemné jeskyně, která vede do velké síně, rozdělené velkými krásně zdobenými sloupy. Tam je podle pověsti svatoborský poklad, ze kterého by mohla být Sušice třikrát postavena znovu ve vší své kráse. Vchod do jeskyně kdysi náhodou objevil stařec z Dolejšího předměstí, ale protože podlahu pokrývala voda a on si svítil jen sirkami, rozhodl se, že se do jeskyně vrátí v létě, až voda opadne. Nikomu o svém nálezu neřekl. Ale v zimě se rozestonal a na své smrtelné posteli předal tajemství svým přátelům. Nemohl jim už ale vchod do jeskyně ukázat. Ti již nikdy potom tajnou chodbu nenašli.   Zdroj: A. Friedl, Bývalá první rozhledna, SOkA Klatovy, Fond KČST Sušice (neuspoř), kart.8, Odbor klubu českých turistův Sušici, Rozhledna na Svatoboru, Jaroslav Grund, notář a předseda Odboru Klubu čsl. Turistů v Sušici Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora