Zprávy z internetu

  Kostely jsou ozdobou naší krajiny a vizitkou celé obce. Naši předkové je opatřovali tím nejkrásnějším, co bylo v jejich dosahu. Často se celá obec střídala v neustálé péči o jejich stavební stav i o květinovou výzdobu. Byly celodenně přístupné a člověk v nich nacházel místo k odpočinutí, uklidnění a modlitbě. V kostelích lidé prožívali hlavní události života, od křtu až k pohřbu. V nich se radovali a nacházeli odvahu pro budoucnost. Každá nedělní mše, při které se scházela celá vesnice, znamenala největší kulturní prožitek, k jakému se mohli dostat. Krásná hudba varhanní i orchestrální, zpěv a plno světla, nádhera

rouch i obřadů, to všechno bylo důvodem, proč se sem lidé celý týden těšili. Vesnice, kostel a hřbitov – věci, které k sobě patří stejně nerozlučně jako jaro. léto, podzim i zima. Vesnice jako symbol žití, vzájemné sounáležitosti a svornosti, kostel – jako místo setkání s bohem, hřbitov jako možnost setkání s moudrostí a odkazem předků. Jakýkoliv pokus o roztržení vzájemné symbiózy těchto tří symbolů, znamenal i pokus o zničení vesnice, o vysídlení jejích obyvatel. Ten, kdo znal někdejší Kvildu (Außergefild), má ještě v paměti výrazný “Trömei-Haus” (dodnes ho připomínají kamenná boží muka “U Tremlů” na trase modré i zelené turistické značky), stojící o samotě asi jeden kilometr před Kvildou. Nejstarší svatostánek na Kvildách byla Tremlova kaple. Stála zhruba v polovině cesty mezi Kvildou a Vydřími domky. Nejprve tam stával pouhý kříž. U něj se při pohřbech překládal nebožtík na povoz. V roce 1709 tam byla postavena malá kaple, zasvěcená P. Marii, sv. Štěpánu a sv. Rochovi. V kapli pak bývali uloženi nebožtíci před cestou na hřbitov v Rejštejně. Ta byla velmi často používána k ukládání nebožtíků před jejich dlouhou cestu na hřbitov v Rejštejně. Uvědomme si, že jsme na Šumavě, kde počasí především v zimním období, po řadu týdnů nedovolovalo dopravit nebožtíky na místo jejich posledního odpočinku. A ti tedy čekali na svou poslední cestu ve studených sklepeních venkovských usedlostí, nebo jako tady ve Kvildě, v malém venkovské kapli. Z toho se dá odvodit, že k přifaření do Rejštejna došlo kolem roku 1700. V roce 1860 byla tato kaple zbořena a postavena nová větší. Stále o ni pečovala rodina Tremlů ze sousedního statku. Dovnitř se vešlo 20 -30 lidí. Každoročně 8. srpna se tam sloužila mše, většinou pod širým nebem. Dlouhá cesta, kterou museli občané Kvildy absolvovat v případě křtu, svatby i pohřbu až do vzdáleného Rejštejna, přiměla majitele panství Velký Zdíkov Vilém Malovce v roce 1765 k vybudování dřevěného kostela na Kvildě. Jen málokterá budova v obci Kvilda se může pochlubit tím, kolik významných událostí prožila a jak úzce je s historií obce spjatá. Když v roce 1765 ve Kvildě vyrostl první skutečný kostel, jednalo se o celodřevěnou jednolodní stavbu, mající stěny kryté šindelem. Dřevěný kostel Nalezení těla sv. Štěpána byl tedy prvním skutečným duchovním stánkem, dovolujícím zdejším obyvatelům naslouchat duchovním poselstvím, to bylo zajisté podstatným přínosem pro věřící celého Kvildska. Řízením stavebních prací byl pověřen Arnošt Vilém Malovec, díky kterému po dlouhých letech opakovaných proseb zdejších věřících, a na základě rozhodnutí pražské arcibiskupské konsistoře, mohla více jak sto let dominovat obci hranolová věž s cibulovitou bání. Bylo tomu tak až do osudné noci ze 7. na 8. července v roce 1889, kdy kostel spolu s dalšími devatenácti budovami padl za oběť velkému požáru. Katastrofa tak obrovského dosahu poučila zdejší obyvatele. Dřevěné domky nahradily zděné a také na místě dřevěného kostela začaly v roce 1892 vyrůstat základy zděného svatostánku. Zbudování kostela se ujal Jan Štěrbík , zatímco finanční prostředky poskytl kníže František Thun von Hohenstein. Peněz nebylo nazbyt, a tak, aby se ušetřilo alespoň na projektu, použily se plány novogotického kostela na Knížecí Pláních. A tak si dnes tak trochu paradoxně právě na Kvildě můžeme udělat představu o tom, jako to vlastně vypadalo na Knížecích Pláních. Jakoby zde v centru Kvildy ožíval duch místa, který měl být smazán z povrchu zemského, vymazán z paměti lidí. Vysvěcení se nový kostel dočkal v roce 1894 za přítomnosti biskupa dr. Martina Říhy. Nový kostel jakoby znovu a znovu vléval sílu a odhodlání do žil místních obyvatel pro jejich život v těžkých horských podmínkách. Jako jeden z mála šumavských kostelů přežil válečné roky, přečkal běsnění komunistických mocipánů a paradoxně v těsném sousedství kasáren pohraniční roty se dočkal lepších časů. V roce 1994 začaly první opravy a renovace se tak postupně dočkaly varhany od Jindřicha Schiffnera z Prahy i dřevařské práce Josefa Kočvary z Vimperka. Jen původní kostelní zvon z dílny Rudolfa Pernera z Českých Budějovic, byl nahrazen novým. Od 4. srpna roku 2002 se nese nad šumavskými kopci jasný zvuk nového, 174 kg vážícího zvonu k poctě Panny Marii Pomocnice křesťanů z dílny Marie Tomáškové – Dytrychové. Když ho budějovický biskup monsignor Jiří Paďour slavnostně vysvěcoval, jako kdyby tím symbolicky otevíral novou kapitolu v životě obce. Ne již jen jako výlučně zbožné, ale všem příchozím otevřené místo ožívají dnes interiéry zdejšího kostela. A tak dnes nejen za mší, nejen za krásou oltářního obrazu sv. Štěpána z původního dřevěného kostelíku, ale i za poselstvím a krásou hudby, sem mohou zavítat nejen místní obyvatelé, ale i návštěvníci Šumavy. Na Kvildě byl hřbitov zřízen u původního kostela v roce 1765 přes dvě stě let zde většinou německé obyvatelstvo ukládalo své mrtvé k věčnému spánku. A přestože obec nezanikla a dokonce i kostel přes značnou devastaci vydržel, hřbitov s německými hroby dráždil. Zvláště, když sem ze západu občas zavítali pozůstalí. A nestačili se divit. V roce 1976 padlo rozhodnutí hřbitov zrušit, což se nešetrně uskutečnilo o dva roky později. Okresní národní výbor v Prachaticích vyhověl žádosti Místního národního výboru v Kvildě a v roce 1976 rozhodl o zrušení hřbitova. V roce 1978 byl hřbitov likvidován, litinové kříže byly prodány do šrotu a kamenné náhrobky nabízeny místním výrobním podnikům, které však s takovou „recyklací materiálu“ nechtěly mít nic společného. Náhrobky byly proto zlikvidovány buldozery a odvezeny na černou skládku v nepřístupném hraničním pásmu. Přečkal jen hrob továrnické rodiny Strunzů a kříž věnovaný padlým ve válce. V roce 2004 bylo několik náhrobků na hřbitov navráceno a v roce 2008 z nich vytvořeno pietní místo s pamětní deskou. Kvildský hřbitov si zahrál ve filmu Král Šumavy. Natáčela se zde scéna z pohřbu pohraničníka a Galapetr tam měl umístěnu „mrtvou schránku“. Hodnoty, které vytvářely celé generace českých Němců, zničil nacismus a rozpoutání nejhrůznější války. Velký podíl na devastaci Šumavy měla další nesmyslná ideologie poválečných let, ničící vše. Více než deset let po válce byla likvidována nejen obydlí, stáje, mlýny, pily, hamry a elektrárny, ale i místa posvátná – kaple, kostely i hřbitovy.  Snad se Kvildě podaří navázat na své tradice a historii, nadýchnout se, objevit znovu svého genia loci a stát se opět klenotem uprostřed zelenomodrých hor. A co se ještě stalo: S Divokou honbou se měl setkat v devadesátých letech návštěvník, který na večer cestoval s přáteli lesem v místech kolem Kvildy do blízkého nocležiště – tehdy to nevypadalo na bouři; zvedl se prudký vítr, až kolem létaly listí, větvičky a prach; během několika minut intenzita bouře zesílila natolik, že se museli schovat do smrkového houští; členů skupiny se zmocnil velký strach a neustále jim vnitřní pocit našeptával, aby vyšli na cestu a utíkali pryč; nikdo hlas neuposlechl a čekali na místě, až se situace zlepší; jak vše rychle začalo, tak i skončilo a tak skupina pokračovala; na rozcestí našli pak ptáka, doslova roztrženého na dva kusy; když došli ke známým a vyprávěli, co se stalo, stará paní se pokřižovala a řekla jim, že je zastihla divoká honba; ve vesnici pár km od místa nikdo bouři ani vítr nepozoroval a stará paní incident přisoudila záchraně od pánaboha, protože 1 člen družiny měl na krku medailón s Pannou Marií.   Zdroj: Waldheimat, 1926, s. 26 Rudolf Tischler, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš – Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora