Zprávy z internetu

  Prostor Šumavy patří k umělecky exponovaným lokalitám české literatury, už ve druhé polovině 19. století se jeho zobrazení frekventovaně objevuje jak v poezii, tak v próze. Zájem o něj dokládají ale i žánry na pomezí beletrie a věcné, dokumentární, případně naučné literatury. Šumavy se týkala a dodnes týká řada fejetonů, cestopisů, místopisů či přírodopisných pojednání. Jeden z vůbec prvních záznamů české předklostermannovské literatury sahá do roku 1831, kdy v periodiku Večerní vyražení vychází cestopis Karla Slavomila Amerlinga Cesta do Šumavy: Přírodopisná poznamenání cesty do Šumavy. Eliška Krásnohorská (1847-1926) patřila k prvním českým autorům, kteří prostřednictvím svého díla představovali českému

čtenáři do té doby opomíjený kout Čech, kterým byla Šumava. Výrazně vlastenecky zaměřená sbírka vyšla poprvé roku 1873 a byla ovlivněna autorčiným několikatýdenním pobytem na Šumavě v roce 1871. Od spolku Svatobor získává peněžitou podporu ve výši 150 zlatých, které hodlá vynaložit na studijní cestu na Šumavu. Oba dva sourozence, Jindřicha i Bohdanku, bere s sebou. Cestu uskutečnila v době od 16. srpna do 8. září 1871. Bohužel v době jejich pobytu na Šumavě byly zrovna žně, tudíž vesnice byly vylidněny, takže se nemohla seznámit s lidmi, ani je studovat. Potřeba kontaktu s lidovými vrstvami trápila Krásnohorskou již dříve. O Kvildě nám Eliška Krásnohorská věnuje pár řádků: Obklopeny svěžími,vlhavými lukami, šeří se dvě řady starobných, dřevěných domků s přečnívajícími střechami, v jichž stínu všude nějaký obrázek práce, průmyslu neb rodinného žití, všude viděti ruch přičinlivých ruk a slyšeti bodrý hovor při jednotvárném hluku kladiva, brusu, hoblíku a pily. Žije zde lid čilý a k výrobě dřevěného zboží vycvičený, vedle malého jeho průmyslu i továrny, jedna na zboží dřevěné a druhá nedaleká sklárna, poskytují mu výživy, ku které pomáhají též pastviny ony svěží, na kterých se tak malebně vyjímá bílý, veliký skot s široce rozložitými rohy na pěkných hlavách svých… Bývaly časy a to nedávné, kdy horal Němec českého souseda na Šumavě považoval za svého, rád se s ním stýkaje a přátelsky s ním smýšleje, kdežto mu cizí Němec, Bavor, zvláště však namanulý se Prus byl trnem v oku, za škůdce domácího míru, za vetřelce v domácí blahobyt, za nezvaného cizince jsa pokládán. Praví se mi, že doby ty již minuly, že idylická nevinnost národních styků již i v těch rajských zákoutích, kde jsme se při německém hovoru cítívali jako v kruhu upřímných dětí této naší vlasti, jako mezi přáteli bratrskými, jest,ne-li veskrze porušena, toť přece ohrožena i dotknuta ozvěnami horečného štvaní , které chce z nenávisti učiniti systém vypleňující. Mocná byla příroda na našich Kvildách, utvářena svými vrchovištními rašeliništi, obrovským mořem svých lesů, kvetoucím bohatstvím svých luk a divokou romantikou svých vodních toků. Dnes ta luka zežloutla a zhnědla, dna potoků zaneslo bahno a ryby už v nich sotva uvidět. I krajina takto zpustlá však stále dokáže fascinovat poutníky putující Šumavou… Krajina kolem Kvildy by jistě měla jinou tvář, kdyby někdejší skláři nepomohli prosvětlit nehostinné Šumavské lesy.Jak šel čas a do temných lesů zavítali lidé, měnila šumavská krajina svou tvář. Jizvy zanechala nejenom lidská činnost, ale i přírodní katastrofy. Velké i malé změny postupně utvářeli šumavskou krajinu tak, jak ji známe dnes. Během období středověku Šumavou vedly trasy mezinárodního obchodu. Kolem těchto cest později vznikala zemědělské stavení lidí, kterým se místní krajina zalíbila. Přežít v pustých končinách vyžadovalo postarat se především o vlastní obživu. Hradba lesa podél Zlaté stezky byla mýcena a klučena. Na takto získané půdě byla založena políčka či pastviny. S přibývajícím osídlením se generacemi vymýcené plochy rozrůstaly a stále větší část lesa byla přeměňována na zemědělsky využitelnou půdu, rozkládající se zejména na svazích okolních hor a sahajících až k vesnici. První nálezy zlata přilákaly i další obyvatele, kteří se pouštěli do rýžování s vidinou pohádkového bohatství. Právě rýžování a dolování zlata za sebou zanechalo štoly, šachty a sejpy okolo říčních toků. Slavnou začala být obec již ve středověku. Dne 23. května 1345 potvrzuje Jan Lucemburský královským listem synům píseckého správce panství Ondřeje, Tomáši a Janovi, že les Kvildy (Gefilde) zvaný, ležící za Rejštejnem, je v jejich držení, i s užitky kovů, budou-li nalezeny. Ondřej a jeho synové tehdy zřejmě zahájili rýžování zlata na Jezerním potoce. Ve 14. století, kdy Karel IV. v roce 1366 udělil obyvatelům Kašperských Hor právo povinného skladu kupeckého zboží, které bude dopravováno po nové cestě z Pasova do Čech přes Kvildu. Všichni ti, kteří jeli touto cestou, byli povinni přenocovat i s vozem na Kašperských Horách. V případě, že by se někteří odvážili toto nařízení nedodržet, hrozilo jim zaplacení vysoké pokuty ve výši 100 hřiven lotů zlata. Její význam ale poklesl během vlády Václava IV., za kterého vznikla nestabilita poměrů v Čechách v 15. století a vytvořily se tak předpoklady k vypuknutí husitské revoluce, která přerušila pravidelnou výměnu zboží právě po této stezce. Teprve ukončení válek přineslo návrat k životu v míru a k obnově pravidelného užívání této starší obchodní cesty. V 16. století dosáhla obec opět svého významu. V roce 1559 se na mapě z Pasova do Čech poprvé objevuje místní název v české i německé podobě – “Kvilda“ a “der Gefilde“ Spisovatel Václav Starý ve svém článku zmiňuje rok 1655, kdy je obec uváděna také pod názvem „Kvilda pod Černými horami“ a byla tak součástí feudálního panství (Velký) Zdíkov. V té době zde žilo 6 usedlíků: Jiří Aumerle, Štefl Šustr, Martin Fux, Mertl, Jakl Šustr a Marx Plechl. Podle dnes neobvyklých jmen lze předpokládat, že již tehdy se jednalo o obyvatele německého původu. Tito obyvatelé se živili jako soumaři a hospodáři a chovali tehdy celkem 10 koní, 38 krav a 39 jalovic. Právě z tohoto údaje je také zřejmý celkový dobytkářský charakter obce. Na počátku 18. století došlo k zániku obchodu se solí s Bavorskem a provoz na Horní Zlaté stezce pomalu utichal, což vedlo k poklesu významu obce. Pro starou cestu pak našli obyvatelé využití v podobě pašování soli. Koncem 18. století, kdy provoz na Horní zlaté stezce pomalu utichl, vstupují na scénu, přímo v katastru obce nová řemeslná odvětví, hamernictví a sklářství, samozřejmě vedle chudého horského zemědělství a řemesel navazujících na těžbu a zpracování dřeva. A ještě povídání o pramenu Vltavy: O ztraceném prameni Šumava je překrásná, ale život v v horách je těžký. Tak těžký, že se tu nedá ani pěstovat obilí a zdejší mlýnská kola nepoháněla stroje na mletí mouky, ale velká kladiva, kterým se říkalo hamr. To ovšem nebránilo starému krajánkovi Seppovi, aby každý rok koncem léta nenavštívil Kvildu a zdejší hamr. Sepp viděl kus světa a dobře věděl, že konec léta je nejkrásnější právě uprostřed Šumavy. Lesy tu začínají měnit barvu a mezi větvičkami i stébly trávy chytají pavoučci do stých sítí kapičky křišťálové rosy. Tak tedy Sepp míří na Kvildu, ale jakmile se u Františkova vymotá z lesa a zamíří k silnici, ztuhne. Vltava zmizela! Korytem řeky se líně vine stružka vody a za velkými kameny zůstaly loužičky, ale ten známý křišťálový proud je ten tam. Sepp se ani nerozmýšlí a běží přes les k prameni. „Co zas ti rašeliňáci vyvádí,“ bručí si pod vousy nakvašeně, „les plný skřítků a nejsou schopni postarat se o malý pramínek vody. Určitě zas měli nějaké své půlnoční tanečky a rejdy a teď vyspávají, „ a v rozčilení a chvatu si nevšiml černého kořene, zakopl a už padá po kluzkém listí a jehličí a sviští si to mezi stromy přímo k hlavnímu rašeliňákovi u pramene Vltavy. „Vítej Seppe,“ pozdravil skřítek unyle a smutně krajánka, ale ten kolem sebe plive jehličí a listí a spustí zhurta: „Co to má znamenat? To je vám jedno, že tenhle pramínek míří přes Stožec, Horní Planou, Krumlov, Budějce, Hlubokou a Zvíkov až do Prahy? Vždyť celé Čechy můžou být bez vody, když tady zaspíte!“ „Ale, Seppe, my přece hlídáme, aby byla voda čistá, než opustí les. Ale nemůžeme se dostat dovnitř do skály k prameni, tak daleko moc rašeliníků nesahá. Věř nám, že nás ztracená pramen trápí stejně jako tebe.“ „Promiň, jasně, máš pravdu. Jak to tedy s pramenem funguje?“ „Ve skále sídlí víla, ale poslední dny slyšíme jen její usedavý pláč.“ „A jak se za ní můžu dostat?“ „To je právě to, co nikdo neví. Je taková říkanka: Kde zelená had nohy hladí, když máš vlasy ze zlata, vezmi kámen jako pírko, a zaťukej na vrata. Jenže nikdo tomu nerozumí, takže ve skále ještě nikdo nebyl.“ Sepp se zamyslel a pomalu se kolem sebe rozhlížel. Přímo před ním se tyčil obrovský balvan. Podíval se k nohám a zastavil se mu dech. Vždyť šlahouny kapradí, ve kterém stojí se mu plazí kolem nohou jako zelení hadi. Vzhlédl a vidí, jak se z koruny javoru snáší na jeho hlavu první zlatý list. Teď už věděl jak dál. Opřel se o balvan a ten se odkutálel jako klubíčko vlny. Najednou stál před zlatými vraty a zaťukal. Vrata se otevřela a v jeskyni za nimi seděla a plakala krásná víla a v ručičkách svírala vysokou hliněnou amforu. „Co je s pramenem?“ zeptal se Sepp. „Nevím,“ zaštkala tiše víla a spustila další proud slziček. „Kristepane,“ pomyslel si Sepp, „to se není čemu divit, že pramen neteče, když svěříte amforu ufňukaný ženský“. Ale nahlas řekl: „S dovolením, slečno,“ a opatrně jí vyndal nádobu z ruky. A jak s ní pohnul, uvnitř něco zachrastilo. Sepp ji obrátil dnem vzhůru a vypadl krásný šedivý oblázek. Najednou to v amfoře zabublalo a z hrdla vytryskl krásný silný pramen a už si to skotačil mezi kameny a skřítky rašeliníky. „Tak tos byl ty,“ Sepp vzal do ruky oblázek, „že se nestydíš, takovej malinkatém a hezkej a mohl jsi způsobit takovou škodu v kraji šumavském.   Zdroj: BAŠTA, Antonín. Průvodce Šumavou 1884-1922, Praha: Československý kompas, 1923. ŠVEJCAR, Ladislav. Průvodce Šumavou a Pošumavím. České Budějovice: K. Ausobský, 1923. STARÝ, Václav et al. Vlastivědný sborník Muzea Šumavy V.: historie-místopis literatura. Sušice: Muzeum Šumavy, 2001. O ztraceném prameni (převzato z Stluková 2003, s. 9 – 12) SVĚTLÁ, K. Z literárního soukromí Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora