Zprávy z internetu

Balada o pohostinném jezeře Kdesi hluboko na Šumavě spí jezero okouzlené. Sotva se ta lidská havěť na boží kout rozpomene. Bez přívozu strmí tu šedé stěny skal, jen nebe sem vede zrcadlem plout mraky bledé. Hojně hemží se rybí roje, až stříbří se na hladině. Snad stačilo by sem jen dojet a schystat stůl ku hostině. Věřte, nikdo však nepožije ty spousty ryb. Samo tu žije to jezero. Dál pro hosty je jenom sen, temná melodie. Už kdysi tu vojáci krále rozbili u vody stan a že nevystačili s málem, byl každý z nich hned k hodu zván. “Hejhola,” řvali

bez ustání, “co jen masa tu, braši, je k mání! Věru stačí nabrat je dlaní, ba, nám ryba se neubrání!” Dál nosili na pánvích z mědi hojně ty ryby z vody ven. Okolo ohňů pak sedí a vatry noc promění v den. Voní popel jedlí, jak v ráji zlatě šupiny blyskotají, rej roste a dobře se mají, bát Boha se zapomínají. Tu zavyjou ty lesy v děsu a hrom rozdrkotá skály, blesk čeří hláď, je po plesu – to ryby si žalovaly. Les sténá jak tisíci rtoma, slovo zhloubi i jezero má, ptá se: proč nejsou všechny doma? ptá se: proč nejsou všechny doma? Tu vojáci z pánví ty ryby vrátí vodě a – jaký div! – ty se zas rojí a libý vzejde řád zase jako dřív. Věřte, nikdo už nepožije ty spousty ryb. Samo tu žije to jezero. Dál pro hosty je jenom sen, temná melodie. Ledovcový relikt minulosti – jezero Laka je vděčným cílem všech milovníků přírodních scenérií. V těch strmě zjizvených, bujně lesnatých, mokřinami a kamennými moři posetých úbočích výšin jsou skryta velká tichá jezera, zrcadla skal, temnojasná a ztracená, zvolená kdysi a vyoraná za lože putujících ledovců, teď domovina světloplachých pověstí. Do šumavského pohoří je jako drahokamy do zeleného náhrdelníku zasazeno osm jezer – pět na straně naší a tři na straně bavorské. Všechna vznikla v období třetihor; v době, kdy na našem území panovaly doby ledové a na úbočí horských svahů vlivem hromadících se sněhových lavin postupně vznikly mohutné ledovce. Později se klima zmírnilo, ledovce začaly tát a při sesuvném pohybu do údolí tlačily před sebou kameny a štěrk. Tak se na úpatí hor vytvořily mohutné přírodní hráze, které zadržely vodu z tajících ledovců a dodnes se plní vodou z tajícího sněhu a dešťovými srážkami přiváděnými potoky z širého okolí. Jezero Laka často upoutá pozornost už svým zvláštním názvem, který buď pochází ze staročeského slova “mlaka”, což znamená močál nebo bažina, nebo z latinského slova „lacus“ označující jakoukoliv stojatou vodu, která je napájena svými přítoky. První zmínky o jezeru pocházejí z roku 1831, kdy bylo zakresleno na Kreybichově mapě Prácheňského kraje ještě jako bezejmenné. Až z vojenského mapování roku 1852 bylo jezero lokalizováno tak, jak ho známe i dnes. Jezero se v nedávných dobách téměř vytratilo z povědomí, ačkoliv to není zase tak dávno, co pár kilometrů od něj stával hotel po jezeru pojmenovaný a poblíž bývala poměrně velká a prosperující sklářská obec Hůrka. Jenže pak se na několik desetiletí ocitlo na té části mapy Šumavy, kam nevedly turistické cesty a železná opona tento kraj izolovala téměř hermeticky. Laka se do povědomí turistů dostává například skvělým Řivnáčovým průvodcům …. …. Přes Falbaum k jezeru Laka a na horu Laka, z Eisensteinu 3 1/2 hodiny cesty; kdo užíti chce povozu, musí Falbaum pominout a jeti Sušickou silnicí až ke sklárně v Nových Hůrkách a pak přes Hůrky k jezeru (asi 3 1/2 jízdy); zpět pak touž cestou. Jezero Laka jest méně navštěvováno než jiná jezera Šumavská. K cestě níže popsané není zapotřebí vůdce. … Výlet na celý den, nejlépe se zásobou potravin,. aby nemusel cestující zajít do Hůrek, kde často mimo pivo nic dostati nelze. Jezero Laka (Lakasee, 1096 m), rulovými horami obstoupené, jest tvaru vejčitého, 16 m hluboké a kryje plochu 3,5 hektarů. Zvláštností jeho vedle ostatních jezer Šumavských jsou slatinné břehy a množství sítí, jež nejen při březích, nýbrž i uprostřed jezera nad hladinu vodní vyniká. Při výtoku jezera jest několik lavic a stolů. Od Leopoldovy chýže (1185 m, as 10 minut cesty na západ) jest krásný pohled na jezero. Odtud vede širokým lesním průsekem cesta přímo až na vrchol hory Laka (1339 m.). Od jezera jest do Štubenbachu asi 1 3/4 hodiny pěšky. Pěšky do Eisensteinu buď opět přes Falbaum (asi 3 hodiny), anebo stezkou nad Debrnickým potokem (jen s vůdcem) za 2 hod, do Ferinandsthalu a odtud přes Debrník za hodinu do Eisensteinu. Vozem nutno vrátit se od jezera opět přes Hůrky na Sušickou silnici. Občerstvení a ubytování také nabízel návštěvníkům hotel U jezera Laka Hermanna Schmida nebo obchod se smíšeným zbožím. Spisovatele “Šumavy” Karla Klostermanna jezero a okolní sklárny inspirovaly k napsání románu “Skláři”. Na severní straně jezera v upravované morénové hrázce se nacházelo stavidlo, kterým se v minulém století reguloval odtok vody při plavení polenového dřeva. V současnosti voda z jezera odtéká bez jakéhokoliv omezování, neboť stavidlo již dávno neexistuje. Voda stéká dolů s temnějším hukotem nebo s jemným melodickým brumláním, typickým pro šumavské potoky a říčky. Přeskakuje velké balvany, jindy jimi proklouzává, poskakuje v peřejích, pod nimiž se zklidňuje v hlubších průzračných tůních, s převážně rulovým nebo svorovým brunátně zbarveným dnem. Sotva se zklidní, zase se znovu přelévá přes kameny a vytváří bělostné, v slunci se třpytící záclony, pod nimiž vře, jako by dno bylo rozpáleno podzemním žárem. Před Hůrkou se Jezerní potok velikým obloukem stáčí k východu. Podtéká dřevěný můstek, na jehož levém břehu stával mlýn, který svým štětcem zachytil Karel Liebscner ve společném díle českých spisovatelů a umělců – Čechy – díl Šumava. Hráz jezera byla ve 20. století dvakrát zvýšena a v ní byla upravena propust pro vypouštění vody při plavení dřeva. Voda z kanálu se používala ve sklárnách v Nové Hůrce a k plavení polenového dřeva. Pro hladinu jezera Laka jsou typické plovoucí ostrůvky organogenního původu. V současné době se nacházejí na hladině jezera tři velké a zhruba 20 malých ostrůvků, z nichž jsou některé přisedlé ke dnu. Z historických pramenů se lze dočíst o snahách rybářů likvidovat plovoucí ostrůvky na jezerní hladině. V zimě, po zámrzu hladiny, naváželi rybáři velké balvany z okolí jezera na ostrůvky, aby se po rozmrznutí hladiny potopily. Vodní plocha jezera Laka, stejně jako jeho blízké okolí, posloužilo filmařům v létě roku 1947 k natočení exteriérů pro film Divá Bára. Původně se měla v jezeře koupat sama představitelka hlavní role Vlasta Fialová, ale byla nakonec nahrazena místní dívkou ze Železné Rudy.   Zdroj: Z Řivnáčova průvodce po Šumavě – reedici vydalo nakladatelství Baset v roce 2002 Balada o pohostinném jezeře, Franz Karl Ginzkey autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora