Zprávy z internetu

Plešné jezero Temná hladino v tichém osamění, zelené smrky kolem, všude klid. Jezerní stěna v zrcadlivém chvění – o tom všem mohu vzdálen pouze snít. Temná hladino v tichém osamění, někdejší štěstí dosud ve mně je, kdy jsem tě spatřil. Dávno to tak není – uplynul čas štěstí i naděje. Temná hladino v tichém osamění, kolik jen strastí šlo už kolkolem. Vyhnali nás a sotva se to změní, vzali nám domov, naši rodnou zem. Temná hladino v tichém osamění, ach, kdybys vyschla na dno až, plní tě slzy, stesk a utrpení, co tísní všechen domov náš. Jezera ledovcového původu na

Šumavě a v Bavorském lese jsou vzácnými a neopakovatelnými přírodními výtvory a stále obdivovanými zvláštnostmi. Plešné jezero v nadmořské výšce 1090 m n. m., o rozloze 7,48 hektarů a největší hloubce 18,3 metrů, patří k nejkrásnějším a nejnavštěvovanějším. Zajímavý název mělo jezero dříve, říkalo se mu Balvanité, protože za nízkého stavu hladiny vyčnívaly z jezerní hladiny balvany. Náladu, jakou dokáže vzbudit pohled na romantičnost jezera, popsal jedinečným způsobem v 19. století Adalbert Stifter, jehož téměř patnáct metrů vysoký obelisk shlíží z 220 metrů vysoké příkré jezerní stěny do temných vod jezera: „Kdykoliv jsem k černým pohádkovým vodám vystoupil, zmocnil se mě pocit nejhlubší osamělosti. Jezero leží jako napjaté sukno mezi tvrdými skalisky, vroubeno hustým pásmem lesů. V jeho proláklině doslova nikdy nezavane vítr, voda se tu nepohne, a les a šedivé skály i obloha hledí z hlubin jezera jako z obrovského skleněného zrcadla. Člověk zde může prodlévat celé dny a myšlenky, jež se mu zde vynoří, nepřeruší žádný zvuk, leda pád jedlové šišky či kratičký skřek supa…“ Tak jako středověcí kartografové neměli dlouho žádnou představu o vrcholu, nevěděli nic ani o jezeru, ležícím pod vrcholem v neprostupném terénu u zemských hranic. Přestože myslivcům a lesnímu personálu bylo známé, platilo stále za místo hrůzy, kouzel a tajemství. Už nejstarší popisy mluví o vodě, která při rušení je plná nepokojů. Schlägelský protokol z roku 1694 uvádí: “Bylo to v prvních srpnových dnech, kdy se připravovaly žně, a přece už několik dní pršelo. Tehdy přijel do Aigenu Jakob Eggendorfer s Tobiášem Riedlem, když přišla řeč na nepřízeň počasí. Eggendorfer se neprozřetelně vyjádřil, že počasí se hned tak nezmění, avšak odmítal říci proč. V době plné pověr stačil takový tajemný náznak k tomu, aby mluvčí byl označen za čaroděje. Riedl také nelenil a běžel celou věc oznámit zemskému správci, který už za dva dny Eggendorfera vyšetřoval. Ten mu vyprávěl o jednom honu na jeleny před dvaceti lety u Plešného jezera, kterého se sám zúčastnil, kdy myslivcům bylo přísně zakázáno cokoliv do vod házet, neboť „ztoho pochází bouřky“. Protože tomu ale nechtěli myslivci věřit, vhodil jeden z nich do jezera větev, kterou voda sice pohltila, avšak záhy ji přes myslivce vyhodila zpět. Ozývaly se zvuky, jako by šelma vyla, silně se ochladilo a brzy se přihnala bouře…“. Plešné jezero bylo vzácnou pozoruhodností v zemi, už tak bohaté na přírodní zvláštnosti. Když v roce 1570 požádal Bartoloměj Plánský z Prachatic svého pána Viléma z Rožmberka, který lesy Plechého s oblibou vyhledával k lovu, o povýšení do šlechtického stavu, ukázal mu na horu a jezero: „Dávám V. Milosti na vědomí, že jest jeden vrch blízko Horní Plané, na kterémž jest jezero a nad tím jezerem jest jiný vrch, na němž jest veliká a vysoká skála, kterémuž to vrchu říkají Plechý, o kterémž dobrou vědomost míti ráčíte, neb V. Milosti to všechno náleží. A tak bych se chtěl psáti „z Plechého nad jezerem“. Na Vilémovu přímluvu Karel Maxmilián prosbě vyhověl, a tak Bartoloměj Plánský i se svým bratrem byli povýšeni mezi šlechtice s titulem „Z Plechého“ a současně byl oběma propůjčen erb, ve kterém kromě jiného vyobrazení byl ke skoku připravený kamzík. Vyskytovali se tenkrát kamzíci na jezerní stěně? Jeden z nich se v polovině 19. století na Plechém zdržoval, avšak ten pravděpodobně pocházel z obory knížete Schwarzenberga buďto ve Frauenbergu nebo v Rothendorfu. Po prvních nedokonalých popisech jezera chtěla pravou skutečnost zjistit humanistická zvídavost a tak 6. června 1567 nechal jezero změřit a prozkoumat krumlovský purkrabí Jakub Krčín. Výsledek jeho měření zaznamenal rožmberský archivář Václav Břežan: „…délka jezera obnáší 240 sáhů, šířka 84 sáhy a hloubka 50 sáhů, a přece nebyla zcela změřena. V jezeru jsou brouci a obtížný hmyz velikosti raka“. Staročeský sáh měřil necelé dva metry, takže udávaná hloubka činila kolem devadesáti metrů. Na důkladnější prozkoumání muselo jezero čekat do roku 1793, kdy významný vodohospodář Josef Rosenauer si z jezera vytvořil nádrž pro plavební kanál. Během dalších let uvedl několik údajů o jezeru vedle J. K. Markuse, T. Gallistla, J. G. Sommera a mnoha dalších také Antonín Bašta, který kromě jiného napsal: „…u břehu jest primitivní plavidlo, jímž možno doplouti do středu hladiny, odkud se naskýtá zajímavý pohled…“. K prvním biologickým výzkumům došlo po ustanovení Komitétu pro přírodovědný průzkum země v Čechách v roce 1864, zasloužil se o ně hlavně dr. A. Fric a vídeňský A. Černý. Přírodovědci se počátkem 19. století začali zajímat také o horu. V roce 1805 projížděl jižní Šumavou hrabě Kašpar Maria Šternberk, ve 30. letech význačný pražský mineralog Franz Xaver Zippe. Do lesů, kde „příroda netknuta lidskou rukou se nerušené rozvíjela“, podnikl naučnou cestu v létě 1849 český lesnický spolek, o čtyři roky později přijel mladý vídeňský geolog Ferdinand Hochtetter, následován univerzitním profesorem z Mnichova Otto Sendtnerem a dalšími vědci. V roce 1903 povolila schwarzenbergská lesní správa V. Švamberovi, aby si ke zjišťovacím pracím geofyzikálního charakteru na jezeru postavil dva vory, na nichž expedice jedenácti osob denní a noční činností zmapovala celé jezero. V dalších výzkumech se pokračovalo v letech 1906 – 1907. Touto akcí výzkumné práce v podstatě skončily a pokračovalo se až za předmnichovské republiky, kdy největším přínosem byla měření, vykonaná v letech 1934 až 1938 zaměstnanci schwarzenbergského lesního ředitelství v Horní Plané pro účely zajištění dostatečného přívodu vody do umělé stoky při každoročním plavení dříví. Myslíte si, že by plavební kanál současný kníže Karel Schwarzenberg postavil dnes? V roce 1911 byla na hrázi postavena Lucemburská chata. Prý se tu čepovalo dobré bavorské pivo … což by žíznivý poutník uvítal velice převelice i dnes … , chata nabízela občerstvení a ubytování pro 14 osob ve čtyřech pokojích, zpočátku jen pro lesní personál a hosty. V roce 1935 byla rozšířena nákladem 190 000 Kč o dalších 6 vyhřívaných pokojů a jednu společnou noclehárnu, celkem pro 46 hostů. Chatu s velkou venkovní terasou celoročně provozoval Anton Hochholdinger. Chata se později stala majetkem Klubu českých turistů. Provoz chaty skončil začátkem roku 1951, kdy válkou zpustlý objekt zabrala Pohraniční stráž a výrazně jej upravila ke svým účelům. O Vánocích 1952 chata vyhořela, údajně od zazděného trámu v komíně. O rok později na místě vyrostla novostavba zděné roty spolu s jedním dvojdomkem a dřevěným finským domkem. V roce 1981 PS areál opustila a chátrající objekty byly zbořeny po roce 1989, aby se lokalitě vrátil původní přírodní ráz. Takže nezasvěcený návštěvník si snad ani nepomyslí, že na srovnané plošině poblíž hráze, kde dnes jsou umístěny lavičky pro odpočinek turistů, bývalo kdysi nějaké stavení. Plešné jezero navštívil 13. srpna 1868 princ Jan Nepomuk ze Schwarzenberku a proto byl na břeh jezera zvýrazněn pamětní kámen, který připomíná tuto návštěvu budoucího vlastníka panství a stavitele plavebního kanálu. Z kamene si prý princ Jan prohlížel jezero. Kámen sám ovšem neuvidíte vždy — při vyšším stavu vody se skryje pod hladinou.   Zdroj: Plešné jezero Böhmerwäldler Heimatbrief, 1990, s. 446 Franz Kreipl autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš – Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora