Zprávy z internetu

  Po nebi šedivá mračna plují a vítr z nich se k zemi snáší a lány trávy zelené, ve vlnách svých rozfoukává. A ta tráva vlnící se, leccos tady skrývá… Nedaleko Nového Údolí, stávala stará hájovna. Dodnes tu po ní ještě stopy jsou, nízké zdivo základů a v něm spáry mezi kameny vymazané a různě okolo kdejaké další památky na lidské sídlo. Co ale upoutá snad nejvíce, jsou tři stromy, jež na zemi mezi sebou pomyslný trojúhelník tvoří. Snad uprostřed něho v ochraně těch stromů věkovitých kdys stál či státi měl křížek pro zdejší kraj tak typický. Okolo s jarem

tráva svěží zelená, vrbám zlátnou větvičky mladé a na jívách kočičky žluté vykvétají. Místo zdejší je útulné, vzdušné a zároveň blízkými lesy okolními chráněné. Místo jako pro hájovnu. V tomto místě německy zvaném Neuthal – Hegerhaus, nedaleko samotné osady Nové údolí, stála Schwarzenberská hájovna a dům, v němž měl žít kočí. Byl to skvělý a nejvýš sympatický muž: žil ještě, pokud vím, když už jeho syn, takto dlouholetý schwarzenberský hajný, působil po druhé světové válce jako bavorský vrchní lesní dozorce ve Spiegelau/Guglöd. Mohlo to být tak v roce 1963, když jsem ho naposledy potkal. Spokojeně potahoval ze své faječky, šťastný v kruhu synovy rodiny. Následující prostou vzpomínku jsem mu až dosud zůstal dlužen. Jmenoval se Johann Kohout a byl kočím lesní správy v Novém Údolí (Neuthal) právě v dobách, kdy tam byl roku 1907 přeložen jako nový lesní správce můj otec. Johann se brzy stal nejlepším kamarádem jeho nezbedného syna, což jsem byl tedy já. Naučil mě třeba, jak se chytají velcí, krvelační koňští ovádi a nechají nato zas uletět, na zadku s tenkým stéblem sena jako bzučící raketa – to za trest, že způsobili koni bolest. Na kozlíku byl skutečný mistr svého oboru. Měl své spřežení natolik v rukou, že dokázal přesně koly vozu přejet desetihaléř položený na silnici. Ten umělecký kousek byl ochoten předvést vždy znovu a znovu. Pak jednou nadešel truchlivý den, kdy náš Johann stál se svými koňmi na dvoře myslivny a loučil se s mými rodiči i se mnou. Odcházel i se svými velkými zvířaty rovnou do války. Nemohl jsem to tenkrát nějak pochopit. Že odcházejí bojovat muži, krátce nato to byl i můj otec – to nakonec dítě pochopilo – ale i naše fuksa a vraník že musejí do boje? V Haliči se Johann dostal do ruského zajetí a zmizel kdesi na Sibiři. Teprve v roce 1921 se vrátil domů, po dlouhém mořském putování přes Hongkong až do italského Janova a odtud železnicí k nám domů na Šumavu. Jednoho horkého letního dne vystoupil na nádraží ve Stožci a namířil si to pěšky přímo do Nového Údolí. Na louce zvané Jagerwies na svahu pod myslivnou byla už sena v plném proudu. Ženy a dcery lesních dělníků byly všechny přitom, pomáhaly obracet. V dlouhých řadách krok za krokem obracely vonící seno na slunci v rovnoměrném taktu až k samému kraji pokosené louky. Pak došlo na další řadu. Náš Johann přišel do vsi – a nikoho nepotkal, všichni byli právě na louce, že se udělalo pěkně. Došel až k myslivně a poznal tam na louce při práci svou ženu a dcerku. Beze chvatu sešel ze silnice a kráčel po mezi k lučině. Na konci jedné právě obrácené řady ležely hrábě. Hrábě tu leží a tak bez užitku. Bez rozmýšlení se pro ně navykle shýbl, přidal se k lidem na louce a teprve když se obrátili k další řadě, stál tu po sedmi dlouhých letech před svou ženou, aby si konečně bez dechu padli do náruče. By to jadrný, skromný, pilný, věrný a nesentimentální kus chlapa, ten Šumavák z let, které jako by snad ani nikdy nebyly, náš Johann.   Zdroj: Böhmerwäldler Heimatbrief, 1991, s. 475 Kočí Johann Walther Niedl autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora