Zprávy z internetu

  Pálení čarodějnic, Valpuržina noc, Filipojakubská noc nebo Beltine ? Zvyk pálení ohňů v předvečer prvního máje není zmiňován v žádných staročeských pramenech a podle Čeňka Zíbrta vznikl pod německým vlivem. Už v polovině 19. století však byl tento zvyk zakazován jako pověrečná praktika, stejně tak nemohl probíhat během druhé světové války, kdy bylo zakázáno pálit venkovní ohně. Problematický byl i pro komunistický režim, během kterého existovala snaha filipojakubské ohně přejmenovat na „vatry míru“. Poslední dubnová noc je tradičně ve znamení čar, kouzel a ohňů. Podobný svátek se slaví v mnoha evropských zemích (Skotsko, Irsko, Wales, Švédsko, Finsko, Polsko, Německo,

Rakousko). Noc z 30. dubna na 1. května je dodnes živý a velmi starý lidový svátek. Všechno nasvědčuje tomu, že vychází z nejdůležitějšího keltského svátku Beltine. Fenoménu Beltanských ohňů se podrobně věnuje Frazer, který ve Zlaté ratolesti popisuje podobu a průběh této slavnosti na mnoha místech Anglie, Skotska, Irska, Švédska i Tyrolska, Saska, Slezska či Moravy. O pálení ohňů vycházejícím ze starověkého pohanství píše: „Ve střední části Skotské vysočiny planuly dříve na prvního máje velice slavnostně ohně zvané beltanské, při nichž byly stopy lidských obětí zvláště zřetelné a nepochybné. Zvyk pálit tyto ohně přetrval na různých místech až do pozdních let osmnáctého století a popis těchto obřadů z pera dobových autorů skýtá tak pozoruhodný a zajímavý obraz starověkého pohanství, které se dochovalo v naší zemi.“ Z výše uvedeného lze soudit, že prapůvod pálení čarodějnic sahá až do starověku. Ačkoli název Filipojakubská noc odkazuje ke svatému Filipu a Jakubovi, což napovídá, že jde o součást křesťanské společnosti, lze základ dohledat již v dobách před křesťanstvím. Oblibu a význam tohoto svátku nedokázal zlomit ani vliv germánské kultury a následná christianizace, tento svátek byl jen přizpůsoben církevním potřebám. Během Valpuržiny noci čarodějnice na svém shromáždění tančí, hodují a radují se ze všeho zlého co napáchaly. Poté se rozejdou či rozletí na košťatech po okolí, aby škodily lidem dobytku i budoucí úrodě. Úkolem každé “správné hospodyně” bylo od nekalostí čarodějnic a ďáblů ochránit sebe, svou rodinu i hospodářství. Na ochranu musely být dveře domu opatřené křížem a dům musel být vykropen svěcenou vodou. Před vrata domu i chlévu se položila řezanka, vyrýpnuté drny. Dříve než mohla čarodějnice vstoupit dovnitř, musela přepočítat všechna stébla, což jí trvalo až do rána, kdy její moc pominula. Před vrata a na dvůr se zapichovaly pruty a pichlavé trní, aby se čarodějnice poranila, na ochranu před nimi se zapichovaly i vidle a košťata, pod drny se dávalo vejce. Zároveň se muselo dbát na to, aby z domu nikdo neodnesl nějaký předmět, neboť by do něj mohla vstoupit temná magická noc. Na zahnání čarodějnic muži práskali na návsi bičem, stříleli z pušek a hlídali velký oheň (ochrannou vatru). Postupem času se z těchto ohňů stávalo “pálení čarodějnic”. Zapalovala se smolná košťata a vyhazovala se do výšky, aby lidé letící čarodějnice viděli, případně přímo srazili k zemi a hned ji v ohni upálili. Popel z těchto ohňů měl mít zvláštní moc pro zvýšení úrody. Někdy se přes oheň skákalo kvůli zajištění mládí a plodnosti a věřilo se, že se právě tuto noc otevírají místa s ukrytým pokladem. Aby se hledající před temnými silami ubránil, musel mít při sobě květ z kapradí, svěcenou křídu, hostii a další předměty. Snaha překrýt tento ryze pohanský svátek boje dobra se zlem křesťanskou symbolikou vedl k tomu, že ještě v průběhu středověku byl svátek zasvěcen apoštolům Filipu a Jakubovi, aby jejich význam pohanský rituál zastínil. Odtud vychází i pojmenování Filipojakubská noc. Traduje se, že v Čechách existovala sletiště čarodějnic neboli lokality, kde se dříve “slétávaly” čarodějnice pomazané kouzelnými mastmi (recept z knihy Magia Naturalis z roku 1560 uvádí, že tato mast se skládá z tuku nevinného hocha, aloe, oměje, durmanu, rulíku, topolového listu a kadidla). Známými místy sabatů byly např. brdská hora Plešivec, Haltrava v Chodsku, Beskydy, Petrovy kameny v Jeseníkách, Třístoličník na Šumavě. Většinou to bývala místa prokletá nebo s ponurou minulostí, např. kde bývala popraviště. Pod různými jmény se tak skrývá vítání jara, oslava přírody a plodivé síly.   Zdroj: Zíbrt, Č.: Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní pokud o nich vypravují písemné památky až po náš věk, Frazer, J. G.: Zlatá ratolest Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora