Zprávy z internetu

  Za mírným oním předhořím, zdobícím úrodné, široké krajiny, výš a výše vystupují vlnité hřbety šumavské; čím dále k jihozápadu, tím hustěji se kupí vrchol k vrcholu, tím bujnějším lesem černají se temena, tím báječnější jaro pokrývá luka dolin zelení tou zářivou, zlatými svity hrající a věčně zrosenou, jaké neuzříš mimo Šumavu. Čím dále tím řidčeji spatříme městečka, tím menšími se vísky stávají, tím častěji se zabělají samotné chaloupky vysoko nad lesy až u nebes, až po těch stupních výšin dospějeme na obrovské hřbety, kde příroda na trůně prahorstva panuje původní svou samovládou, odpuzujíc člověka pustými, bezednými blaty, bráníc mu

vstup v houšti a bludiště svých pralesů, stavíc mu krok skalními útesy a hledíc naň hlubokým okem horských jezer. Takovou má Šumava tvář, takový háv, jehož divokou nádherou předčí nade všecka horstva evropská. Eliška Krásnohorská byla inspirována putováním po Chodsku a Šumavě. Získala k němu stipendium spisovatelského spolku Svatobor spolek peníze uvolnil a Eliška spolu s bratrem Jindřichem, který právě trpěl nedávnou smrtí své ženy a novorozené dcerky, a sestrou Bohdankou vyrazila na několika týdenní pobyt na Šumavu, kde sbírala podklady pro svou další básnickou sbírku, která pod názvem Ze Šumavy vyšla v Ženské bibliotéce u Sofie Podlipské. Na své pouti po pomezí Čech vnímala autorka nejen krásu šumavské přírody, ale i blízkost německého živlu, která v ní probudila hluboký vlastenecký cit a národní vzdor. Eliška Krásnohorská o šumavské Lenoře: V šíři bujících lučin kupí se četné domky i budovy větší: Lenory, místo druhdy proslulé svou velikou sklárnou, jejíž výrobky hojně se vyvážely a dosud vyvážejí, ačkoli dnes již Lenory, kdy zde šťastný podnikatel jménem Mayer založil závod i dělnickou osadu, která nyní oživena více než pěti sty obyvatelů. V pravdě oživena: neboť jest tu i škola, jsou i spolky zábavné, hraje se tu divadlo, vše arci po německu, sjíždějí se tu hosti v panském domě i přichází sem množství cestujících, jejichž to zvědavosti úřednictvo i dělnictvo sklárny s ochotou vyhovuje. Jako z jícnu sopky vystupuje široká plachta dýmu nad budovy, přistoupíš, i zříš, že dým proniká samou dřevěnou střechou po celé její šířce všemi skulinami. Pohlédneš v nitro sopky: před plamennými otvory ohánějí se černé postavy vidlemi hybně jako v šermu, jim přisluhují hoši, dívky menší i větší, také vidlemi podávajíce i odebírajíce skleněné nádoby nejrozmanitějších útvarů. Vedro nesmírné sálá ven, vstoupíš, i kráčíš jako po vrchole Vesuvu, ve žhavém popelu, mezi kotoučky dýmu, vystupujícího zdánlivě ze země, skutečně však z doutnajících oharků, po kterých četné bosé nohy šlapou. Kolem slyšeti všude sykot vody na žhavém skle, kteréž první tvar dostává v dřevěných, mokrých formách, všude cinkot skelných odpadků, uřezávaných, usekávaných za žeřava zvláštními nástroji, kde ustanovená míra či forma výrobků toho vyžaduje. Tam u pece prvé z roztavené hmoty skelné dělníci foukají trubkami železnými ohromné bubliny, kolísající se jim nad hlavami, onde foukají do forem, z nichž vychází zboží v podobě surové teprve do brusíren…   Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora