Zprávy z internetu

  Jihočeské městečko s krásným jménem Lenora nedaleko Volar skrývá hned několik pokladů. Najdete zde funkční chlebovou pec, sklářské muzeum i půvabný zámeček a kousek odtud i rechli – působivou krytou dřevěnou lávku přes Teplou Vltavu, která dříve sloužila k zadržování plaveného dřeva. Historie Lenory je velmi těsně spjata s historií zdejší sklárny. Sklárna v Lenoře byla založená jako jedna z posledních na Šumavě. Je jedinou, která má vlastní huť. Šumava nabízela dobré podmínky pro zakládání sklářských hutí, především dostatkem dřeva. Sklářská výroba se na Šumavě uchytila již ve 14. století. Lenorskou sklárnu založil Jan Meyer v roce 1834, nejmladší

ze synů Josefa Meyera, který převzal v roce 1829 sklárnu ve Vimperku. Když nestačil pokrýt poptávku po svém zboží, začal přemýšlet o stavbě nové sklárny. Vybral pro ni místo v zátoňském revíru pod Boubínem, na jihozápadním svahu lesa Ptáčník při řece Vltavě. Postavená sklářská huť byla pojmenována po Eleonoře, manželce majitele panství Jana Adolfa Schwarzenberka, Eleonorenhaim, v českém překladu znamená tento výraz „Eleonořin háj“. Později vyl název sklárny a obce počeštěn do nynější podoby. Lenoru osidlovali sklářští dělníci, kteří přišli z různých hutí z česko-rakouského pomezí. V posledním desetiletí 19. století dochází v Lenoře k určitým změnám. Postavení železniční trati ze Strakonic do Volar se odráží v rychlejším odbytu lenorského skla. Sklárna v Lenoře si udržuje svou úroveň a prosazuje se i v dalších letech. Pracuje se téměř výlučně pro vývoz do USA, Francie, Belgie a Itálie. Vyrábějí se všechny užitkové výrobky. V této době jsou jižmajitely lenorské sklárny Alfons a Siegfrid Kralikovi. Válečná léta se však na sklárně krutě podepsala a osvobození ji zastihlo ve velmi krutém stavu. Život se vrací do Lenory velmi pomalu. Vyhláškou č. 342 ministra průmyslu z 27. prosince 1945, která vznikla na základě dekretu prezidenta republiky z 24. října 1945, č 100 Sb., byl podnik „Vilhelm Kralik syn“, sklárna se sídlem v Lenoře, dnem 24. října 1945 znárodněn zestátněním. Následnou vyhláškou č. 885 ministra průmyslu ze 7. března 1946 se tento podnik zpětně dnem 1. ledna 1946 stává spolu s jinými sklárnami součástí národního podniku Sklárny Český křišťál. V roce 1968 byla zahájena přestavba skláren, postupně byly vybudovány nové objekty hutního a zušlechťovacího střediska a postavené nové tavicí pece. Rok 1976 je nejen rokem ukončení přestavby, ale také počátkem tavení vysoce olovnatého skla. V uvedené době dochází také postupně k výstavbě nových bytů ve státní výbavě s určením pro bydlení sklářských rodin. Byty jsou přidělovány hlavně mladým sklářským rodinám, ale též rodinám ve staré bytové zástavbě. Dochází též k výstavbě nové základní školy, zdravotního střediska, přestavbě prostor v zámečku a následně v budově obecního úřadu, pro sklářské muzeum a prodejnu skla. Byla zahájena přístavba prodejny potravin k objektu pohostinství a prostorů pro prodejnu masa a uzenin a přestavba objektu na prodejnu průmyslového zboží. Sklárna ukončila výrobu v roce 1995 po neúspěšné privatizaci. Od té doby se mění vlastníci a z kdysi světově proslavené sklárny zůstávají pouze ruiny. A ještě pověst: Předek majitele sklárny Králíka z Lenory pořádal jednou bál. Bylo to zrovna ve svátek sv.Krista, kdy se vůbec nemělo tancovat. Měl být taky předveden tanec obnažených žen. Když byla o půlnoci dámská volenka, přišla od okna paní, která byla krásnější než všechny ostatní. Vyzvala továrníka k tanci. Dvojice se jednou zatočila dokola a paní najednou zmizela. Ve skutečnosti to byl čert. Továrník ale ležel na podlaze mrtvý. Od těch dob se jeho duch vždy o půlnoci zjevuje a dělá v domě velký rámus. Už hodně lidí tomu nechtělo věřit. Jednou sezvali společnost, která čekala,až se duch objeví. Ve dvanáct hodin opravdu přišel. Prošel místností a zmizel v pokoji, kde zaživa spával. Teprve farářovi z Horní Plané se podařilo přivést ducha ke klidu. Byl to velice zbožný muž. Před zaklínáním se po celém těle natřel posvěceným olejem a na podlaze namaloval křídou velký kříž. Když se duch objevil, nemohl farářovi vyčíst jediný hřích, jedině to, že ukradl mamince vajíčko, protože si za něj ale koupil inkoust do školy, duch s ním nic nesvedl. Než ale navždy zmizel, praštil faráře do nohy, kde se zapomněl natřít. Proto pak chodil farář po celý zbytek života shrbený. Nohu měl pořád ovázanou, a ještě na smrtelné posteli prosil sestru, aby mu ani po smrti obvaz nesundávala. V roce 1946, na svátek Neposkrněného početí Panny Marie zde několika svědky popsáno následující: U nádraží nad lesem, v místě kde stojí pomník k poctě Hartauerově, spatřili postavu bíle oděné ženy s modrou šerpou, jak stojí na měsíci, kolem kterého je obtočen černý had. Postava měla v sepjatých rukou růženec a v okamžiku, kdy projížděl vlak, sklonila hlavu.   Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora