Zprávy z internetu

  O Velikonočním pondělí vstávali chlapci, muži a děti časně zrána, aby vyšli s pomlázkou na koledu. Šlehali děvčata, aby byla zdravá, pilná, a veselá po celý rok, předávali jim tím svěžest, mladost, ohebnost, mládí a zdraví. Svobodná děvčata jim za to zavěšovala na pomlázky barevné stuhy. Vdané ženy koledníci vyšlehali proto, aby jim vyhnali zlý jazyk. Nechodili však do domů sousedů, s nimiž nebyli zadobře. Také hospodář vyšlehal čeládku, aby nebyla líná, krávu, aby se brzy otelila a ovocné stromky, aby se probudily ze zimního spánku k další úrodě. Pro Čechy je zábavou, ale u cizinců prý často vzbuzuje

až pohoršení a nesouhlas. Řeč je o pomlázce, šmigrustu zkrátka obchůzce na velikonoční pondělí. Tradiční česká pomlázka přežila v našem folkloru již mnoho stovek let. Zmínky o ní máme již ze 14. století, v Evropě ji však najdeme jen v České republice a na Slovensku. Ke šlehání pomlázkou patří také polévání vodou, které najdeme například i v Polsku. O pomlázce i polévání se zmiňuje již rakouský kazatel 14. století Konrád Waldhauser. Polévání vodou se však na jaře praktikovalo z mnoha pohanských důvodů a Konrád Waldhauser toto interpretoval křesťansky, ale písemné záznamy spojené s vodou se pak objevují až od 19. století. Další zprávy jsou potom ze 17. století, z doby před Bílou horou (bitva na Bílé hoře se udála v roce 1620). Zmínka je z Prahy a mluví o tom, že si lidé ve městě kupovali pestrobarevné metly a navzájem se s nimi švihali. Opět – jeden den muži, druhý ženy. Čert ví, anebo taky ne, která středověká chytrá hlava si odvodila, že když někoho vezmete přes zadek mladým, zdravým a silným vrbovým proutkem, přispějete mu tím sami k mladosti, zdraví a síle. Nápad se ale patrně zrodil, slovo vzalo slovo a než se člověk nadál, vzaly za své i činy a jeho zadek dostal barvu večerních červánků. Bylo zvykem, že se lidé vyplácely proutky nebo z nich spletenou pomlázkou navzájem, časem se to ale pravděpodobně dosti sexisticky zvrtlo, a mrskána jsou již jenom děvčata – aby byla mladá, zdravá a krásná samozřejmě. V tradiční české lidové kultuře se zvyk týkal všech generací a společenských vrstev, jeho průběh se však lišil v závislosti na prostředí. K rozvinutí došlo především v 19. a 20. století. Zvyk byl znám na většině českého území, včetně oblastí obývaných Němci, nikoliv však všude, například v části jižních a jihozápadních Čech, včetně Českokrumlovska držen nebyl. Tehdy chodili chlapci ´po červeném vejci´, ale obešlo se to bez švihání. Máme také záznamy o tom, že se na Českobudějovicku chodilo koledovat s berany, což byly svazky posvěcené na Květnou neděli. Na počátku 21. století je pomlázka stále jednou z nejživotnějších českých lidových tradicí. S pomlázkou jsou dodržovány obyčeje spojované s obnovou, očistou a omlazením jako je polévání vodou či voňavkami, nebo házení do vody, zvané oblevačka či kupačka. Tyto zvyky jsou typické pro severovýchodní Moravu a Slezsko. Dále pak obyčeje spojené s vykoledovanými vejci, jako jejich koulení. Obřadní bití má v lidové obyčejové tradici různé významy, na jaře symbolizuje probuzení životní síly člověka a vegetace. Původ slova pomlázka se podle jazykovědců vztahuje k pojmům pomladit nebo zmladit, a to prostřednictvím jarní zeleně. Pošlehání mělo magicky přenést jarní sílu z rostlinstva na lidi. Mrskání zeleným prutem představovalo probuzení aktivity a ozdravění. Původně se lidé vypláceli navzájem. Hospodář začal u své manželky a dětí a potom se to obrátilo, takže žena vymrskala hospodáře. Odměnou koledníkům jsou všude hlavně vejce, symbol života. Tvorba pomlázky podle tradice připadá na Bílou sobotu. Ve stejný den mezitím ženy a dívky připravují a barví velikonoční vajíčka. Pomlázku by však její majitel měl nejprve ozdobit jen bílou stužkou. Další barevné pak postupně přidávají ženy, které muž s pomlázkou vyšlehá. Současná podoba Velikonoc, tedy že muži obcházejí domácnosti s pomlázkou a za vyšlehání žen dostávají vajíčka nebo alkohol, je poměrně mladá. Znovu není zcela jasné, kdy a zda vůbec přišel v této tradici nějaký konkrétní bod zlomu, k překlopení této tradice v ryze mužskou záležitost došlo nejspíš v 18. nebo 19. století. V 19. století kvůli průmyslové revoluci, velkým sociálně-politickým změnám a vrcholícímu národnímu obrození se se začaly tyto starší tradice hledat a obnovovat, inovovat. Význam a smysl různých tradičních praktik, nejen mrskání pomlázkou na Velikonoce, se v průběhu let mění – obzvlášť ve chvíli, kdy jde o zvyk starý stovky let. Svátky, tradice a jejich význam se postupem času přepisují.   Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora