Zprávy z internetu

  Velikonoce = Velká noc, kdy Kristus pán vstal z mrtvých, kdy se nám přerodí smrt opět v život. Tento den vládne nálada nového života a vzkříšení. Přičemž bychom měli rozjímat nad vděkem smrti. Nad životem a smrtí. Ráno můžeme jít do kostela na bohoslužbu a nechat si vysvětit mazanec či chléb, v některých kostelech se žehnání pokrmů dělá již v sobotu ráno. Požehnaný mazanec pak posnídáme společně s celou rodinou. Žehnání mazanci však můžeme udělat i sami doma s rodinou a to před jeho slavnostním nakrojením. Mazanec se jí ráno k snídani. Dopoledne pečeme velikonočního beránka, jako symbol jara

nebo Ježíše Krista. Beránek se peče v troubě, kde hoří posvěcený oheň z vigilie. Pokud máme elektrickou troubu, tak bohužel ve svěceném ohni beránka neupečeme. Než se upeče můžeme nazdobit příbytek do jarních barev. Barvy Velikonoc jsou žlutá, modrá, červená, zelená (spíš světlá) a bílá. Oběd je bohatý, vyjadřuje hojnost, plnost a smysluplnost našeho života. Proto na našem stole nesmí chybět vše co je na jaře v přírodě k mání. Tradičně připravuje skopové. U nás je oblíbené s česnekem na bylinkách a červeném víně s domácími bramborovými knedlíky a kopřivovým špenátem. Neměli by chybět i vaječné pokrmy. Jen pozor, neměly bychom se přejíst. Odpoledne se ke kávě baští beránek, který se nakrojí se vzdáním úcty a křížovou modlitbou. Ať už si dáme skopové, jehněčí či kůzlečí maso k obědu či k večeři, o velikonoční neděli by nemělo chybět. Drůbež o Velikonocích nemá své opodstatnění, dříve jediná drůbež která na jaře běhala po dvorku byla chovná a vyváděla teprve mladé. Podobně to bylo s králíky. Kdež to beránci a kozlíci se museli sníst, aby nedělali neplechu ve stádě. Večer se peče velikonoční nádivka na pondělí s uzeným masem a kopřivami. Babička ji dělává s trojím masem – hovězím, vepřovým a uzeným. Někde se jí nádivka k večeři o neděli jinde v pondělí k obědu. V každém kraji je zvyk kdy se jí nádivka trochu jiný. V jižních Čechách se jí říká hlavička. I výroba kraslic a pletení pomlázky má svůj čas. A ten nastává právě v neděli, aby byla vejce co nejčerstvější. Ženy s děvčaty spolu barví vejce a muži s chlapci pletou pomlázky. Kraslice se barví všemi možnými veselými barvami a tradičními vzory, které jsou v každém kraji jiné. Barví se jak plná natvrdo vařená vejce symbolizující život, tak vejdumky – vejce vyfouknutá. Bílá a světlá vyfouklá vejce symbolizují smrt. V pondělí vařené kraslice slouží jako výslužka a vejdumky se ozdobí krásně prostřený stůl i strom v zahradě. Zdobení stromu v zahradě je však spíš německý zvyk. Vejce je symbol zrození. Nikdy neobdarováváme vyfouklými vejci – symbolem smrti. Pomlázka se splétá z osmi nebo ze šestnácti prutů, přičemž i ty mají svou symboliku, jakožto i pomlázka jako taková. A jak tento den vypadal za našich prababiček? Chcete-li, začtěte se. V tento velmi významný den ráno nikdo nezůstával ležet a všichni spěchali do kostela, přičemž hospodyňky s sebou braly bílý uzlíček, v němž byl uložen velikonoční mazanec, chléb, vejce, víno a v některých krajích už i velikonočního beránka pečeného v noci v posvěceném ohni. Boží hod velikonoční „To je ten den, který připravil Pán. Jásejme a radujme se z něho!“ zpívá se v kostelích a v chrámech. Všichni šli do kostela slavnostně vyšňořeni, ve městě v nejlepších šatech, na venkově v krojích a pan farář po bohoslužbě světil víše zmíněné pochutiny, které si pak ženy odnesly domů. Tam se uložily doprostřed vyzdobeného stolu. Hospodář ještě svěcenému jídlu požehnal křížem a ukrojil k snídani nebo před obědem každému po krajíčku mazance a dal každému po vejci. Na Chodsku se kus posvěceného jídla jedl v kostele vstoje. Pak kdokoli přišel do stavení, dostal kus z posvěceného jídla, ať to byl žebrák nebo vrchnost. Na Šumavě se věřilo, že vzpomeneme-li si na toho, s kým jsme jedli na Boží hod svěcený mazanec, vždy najdeme cestu domů. Ve východních Čechách obětoval hospodář kus svěceného mazance, vína a vajec zahradě, poli a studni, aby byla dobrá úroda, hojnost ovoce a zdravá a pitná voda. Na Kravařsku se konali jízdy na koních s kříži do polí.   Zdroj: Ladislava Paterko – přednášky a semináře, kniha Naše tradice Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje Čeněk Zíbrt – Veselé chvíle v životě českého lidu Připravuje: Barbora ORSÁGOVÁ