Zprávy z internetu

  Legenda o Bílé sobotě Trněnou ozdobu z hlavy králi vzali, jej do hrobu pochovali. Svou vinou jako štváni přijdou k skále s hrobem později: hle, rostou na ní z trnů květy. V tiché naději mezi květy v temném peří divuplně zpívá drozd. A ač se šeří, zpěv se rozednívá. Před tou krásou krás smrti snad už není. Nad zemský prostor a čas zaplavil je čirý jas, šli dál jako v snění. Velikonoční svátky pomalu, ale jistě spějí do velkého finále, kterým je Velikonoční neděle a pondělí. Ještě před nimi však přichází významný den v podobě Bílé soboty, k níž

se stejně jako k dalším dnům předvelikonočního týdne váže mnoho pověr a tradic. Bílá sobota, poslední den pašijového týdne, se nese ve znamení smutku u Ježíšova hrobu. Bílá sobota byla druhým dnem, kdy ležel Ježíš v hrobě. Celý den se tak nesl ve smutku a tichém rozjímání. Během dne se nekonají žádné mše, až po západu slunce začíná noční bohoslužba, pro křesťany hlavní oslava vzkříšení. Bílá sobota navazuje na velkopáteční atmosféru půstu, hlídání a návštěvy Božího hrobu a přináší zlom. Večer se také opět rozezní zvony, které se podle tradice vrátily z Říma, kam odletěly na Zelený čtvrtek. Lidé chodí do chrámů navštěvovat takzvané Boží hroby a vše směruje k večerní vigilii. Pak se znovu rozsvítí svíce, rozezní se zvony a vypuknou oslavy Kristova vzkříšení. Bílá barva symbolizuje čistotu, naději a také nový život. Ještě v raném křesťanství se právě na tento významný den, kdy v noci potom vstane Kristus z mrtvých, přijímali do církve noví křtěnci. Čistotu symbolizovala nejen voda, kterou byli poléváni anebo kropeni, ale také bílé roucho, které na sebe dostávali. Čili od toho se táhne ten název Bílá sobota. Křty dospělých při vigílii na Bílou sobotu jsou stále součástí církevního života. Symbolem noční bohoslužby je vysoká velikonoční svíce, které se říká paškál a podle křesťanské nauky symbolizuje Ježíše jako světlo světa. Oheň, od kterého se tato svíce zapalovala, se ale nejdřív před vraty kostelů světil. Bylo také zvykem, že hospodyně doma uhasily všechny ohně, vzaly nepoužitelná polínka nebo uhlíky a tímto posvěceným plamenem si je nechaly zapálit. Doma z nich pak znovu rozdělaly v krbu nebo peci. Z ohořelých dřev se pak zhotovovaly křížky, které se nosily na pole, aby dobře rodilo. Někde se dávaly uhlíky za trám domu na ochranu před požárem. Popelem z ohně se posypávaly louky a pole, čímž se podle lidových tradic také měla zajistit bohatá úroda. Bílá sobota je posledním dnem půstu a vrcholily během ní přípravy na sváteční Boží hod velikonoční. Ještě před východem slunce se muselo uklidit, vybílit stavení, vymetalo se novým koštětem. Uklízelo se, bílilo, pekly se mazance a beránci, večer už si lidé dopřáli nádivku s uzeným masem. Ta byla obyčejně prvním masitým jídlem, které naši předkové po dlouhém půstu měli. Vše se chystalo na Boží hod velikonoční. Na Bílou sobotu pletli z vrbového proutí hoši pomlázky a hospodyňky vařily vajíčka, která se pak barvila načerveno. Jak ve své knize Abeceda Velikonoc píše historička Valburga Vavřinová, červená je totiž barvou krve, života a vzkříšení. Ve středověku byly Velikonoce dokonce nazývány krvavými svátky, na památku krve, kterou Ježíš prolil pro spásu lidstva. Červenými vajíčky se pak na Boží hod velikonoční lidé navzájem obdarovávají a svobodná děvčata potom v pondělí dávají vajíčka koledníkům. Uklizeným domem, nabarvenými vajíčky a napečenými mazanci a beránky byly přípravy dokonány a Velikonoce mohly začít. S Bílou sobotou se pojí zvyk zvaný „chodníčky lásky“ nebo „chodníčky zamilovaných“. Mladí zamilovaní chlapci malovali či vysypávali pískem chodníček, který vedl k domu jejich milé. Starým zvykem je i třesení ovocnými stromy, aby se probudily a dobře rodily. Někde se tyto stromy postřikovaly vodou nebo dokonce potíraly těstem zadělaným na mazance. Každý věřící měl mít na Vzkříšení podle tradice na sobě oblečeného něco nového, děti alespoň boty. Na Bílou sobotu bývalo vždy zvykem vymetat hmyz z domu za zvuku kostelních zvonů. Metlo se novým koštětem, aby bylo stavení po celý rok čisté. Někde se dokonce bílilo, z čehož vzniklo jméno velikonočního dne. Říká se také, že to je i podle roucha nově pokřtěných. Mezi tradicemi tohoto dne, které se dodržují do dnešní doby, je zejména zdobení kraslic, pletení pomlázky, se kterou v pondělí chlapci i dospělí vyrazí na koledu. Podle starých pověr by se děvčata měla v tento den ještě před svítáním umýt rosou, což jim zaručí, že jim na kůži nenaskáčou pihy.   Zdroj: Der Bayerwald-Bote, 10.4.1998, velikonoční příloha, s. 1 Bertolt Brecht přeložil Jan Mareš – Jihočeská vědecká knihovna Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora