Zprávy z internetu

  Křesťanská tradice ho pojímá jako pátý den Svatého týdne a připomíná si Ježíšovu poslední večeři se svými učedníky, jeho modlitbu v Getsemanské zahradě a následné zajetí. Zelený čtvrtek (latinsky feria quinta hebdomadae sanctae) má být dnem milosrdenství a darů, kajícím se hříšníkům se odpouští a jsou přijímání zpět mezi věřící. Avšak křesťanská symbolika nemá podle dávných zdrojů spojitost se zelenou barvou, tradice pojednává o pohanské oslavě jara, probouzející se přírodě a také zmrtvýchvstání Ježíše Krista. …Na Zelený čtvrtek jidáše jídáme, chodíme do lesa, fialky trháme… Jaroslav Seifert „Zelený čtvrtek“ tomuto dni říkáme vlastně náhodou. Název zelený vznikl zkomolením původního

německého názvu Greinendonnerstag, tedy „lkavý čtvrtek“, na Grünner Donnerstag, Zelený čtvrtek. Gründonnerstag, který vznikl před 15. stoletím – podle Kluge-Mitzky kolem roku 1200 ve středním Německu – je v zásadě omezen na německou a českou jazykovou oblast a je tam jen nejčastější spolu s několika dalšími názvy. Druhá teorie praví, že název Zelený čtvrtek je odvozen od zelené louky v Getsemanské zahradě, na které se Ježíš modlil po poslední večeři. Zelený čtvrtek býval dnem veřejného odpuštění hříchů, zvláště pro kajícníky trestané církví . V římskokatolické církvi již tuto funkci nemá, zatímco v pravoslaví ji lze do jisté míry stále nalézt Zeleným čtvrtkem začíná nejdůležitější část liturgického roku, která vyvrcholí během Bílé soboty. Jen málo dní v roce mívalo v lidové víře takový význam jako Zelený čtvrtek. Na Zelený čtvrtek večer vstupujeme do nejdůležitější části liturgického roku, do velikonočního tridua které začíná večerní mši na Zelený čtvrtek, pokračuje na Velký pátek, vrcholí na Bílou sobotu o velikonoční vigilii a Neděli zmrtvýchvstání Páně. Je to oslava velikonočního tajemství Kristova, jeho utrpení a vzkříšení. Při zpěvu Gloria večerní mše zvoní zvony, které se pak na několik dní odmlčí. Říká se, že odletěly do Říma. Když zazní zvony naposledy, zacinkejte si penězi, aby se vás držely celý rok. Od středověku se na připomínku Poslední večeře, kdy Kristus umyl nohy svým učedníkům, prováděl stejný obřad. Původně ho směl konat jen papež a biskupové (u nás je doložen již za vlády posledních Přemyslovců), přičemž se omývaly nohy dvanácti starcům, často žebrákům, nemocným či chromým. Později tento rituál mohli vykonával i faráři. Po celá staletí myli kněží výhradně nohy mužské, dnes se myjí nohy i ženám. Večer se ve všech kostelech slouží mše Poslední večeře. První začátek je v 16:00, nejpozdější ve 20:00. Během Gloria zvoní všechny zvony; poté mlčí až do Gloria velikonoční vigilie. Je to zkrátka den, kdy dopadne dobře všechno, do čeho se pustíte – a naši předkové toho patřičně využívali. Obecně platí, že na Zelený čtvrtek byste něco měli udělat na zahradě nebo na poli, protože o to větší bude vaše požehnání po zbytek roku. Pečte Jidáše a hlavně sázejte – rostlinám zasazeným na Zelený čtvrtek prý neublíží žádná havěť a budou krásně zelené a šťavnaté. Pro správnou hospodyňku začínala práce už před východem slunce, kdy vymetla celý dům a smetí vynesla za humna nebo na křižovatku, aby se v domě nedržely blechy. Neuškodí prý ani zvonění paličkou o hmoždíř, což prý ze stavení vyžene hmyz a myši. Hezká zvyklost velí, že odpoledne už by se nemělo pracovat a na talířích by celý den měla být zelená strava jako symbol jara a zdraví: třeba mladé kopřivy, zelí, špenát, salát, kapusta a čerstvé výhonky. Pověst o odlétání zvonů do Říma na Velikonoce je všeobecně známá. Vždy na Zelený čtvrtek po odeznění modlitby Sláva na výsostech Bohu (Gloria in excelsis Deo) zvony umlkají a odlétají do Říma pro požehnání svatého otce. Někdy se tvrdí, že zvony odlétají proto, že se bojí řehtaček. Letí zcela tiše, první ty nejstarší, které znají cestu, na konci malé, aby se neztratily, průvod uzavírají Zikmund z chrámu svatého Víta a Marie z Týnského chrámu – veliké české zvony, které již po léta slouží jako stráž. V tomto průvodu se objevují i někteří podivní hosté – zvonový kov se totiž ani při rozlití nezbavuje povinnosti vykonat každoroční pouť do Říma, a tak jedna pověst vypravuje, jak dělostřelci v bitvě na Piavě postrádali o velikonoční noci svá děla. Kudy přesně zvony letí a jak překonávají Alpy, není známo, jsou ale na tomto letu neúnavní – není zpráv o tom, že by snad některý z nich let nevydržel nebo se cestou ztratil. Pověst ze slovenské Levoči vypráví, že levočský zvon dokonce celou cestu nesl s sebou i studenta, který chtěl vidět Řím. Pokud by některý zvon neodlétl, přineslo by to obci neštěstí. Když zvony doletí, papež jim požehná za věrné služby církvi a zvony letí zpět. Na Bílou sobotu po Gloria se vrátí a zvoní: „Byl jsem tam! Byl jsem tam!“ Toto zvonění má prý kouzelnou moc – když hospodyně při tomto zvonění zamete dům, nebudou se v něm po celý rok držet švábi; pokud se při něm člověk umyje v pramenité vodě, bude celý rok zdráv; ovocnými stromy v zahradě se má zatřást, aby se probudily, a rovněž postříkat vodou (nebo potřít čerstvě zadělaným těstem), což jim prý na celý rok dodá sílu. Děti chodily po vsi a „honily Jidáše“ – za zvuků řehtaček se obcházela stavení, odříkávaly se básničky o biblickém zrádci a koledníci za to dostávali drobné mince či sladkou odměnu. Z lidových zvyklostí víme, že tento den máme sníst něco zeleného. Z křesťanského pohledu ale tato tradice s náboženským pojetí Velikonocí nijak nesouvisí. Kromě zvyků a tradic se k Zelenému čtvrtku vážou také různé pranostiky. Jedna z nich praví, že je-li Zelený čtvrtek bílý, bude léto teplé. Vzhledem k tomu, že je počasí v posledních letech doslova nevyzpytatelné, však na toto tvrzení nelze příliš spoléhat.   Zdroj: JUNGMANNOVÁ, Pavla. Pověsti o zvonech, zvonařích, zvonicích a zvoničkách. České Budějovice: Kopp, 2003. POSTŘIHAČ, Antonín. Co mluví zvony. Praha: 1917. Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora