Zprávy z internetu

Beránek Boží je mou nadějí Vlk v rouše beránčím stojí, hladově čeká. Ta představa mě leká, tuším jeho hrozný čin. Beránek vysvlečen z kůže, stojí tu nahý přede všemi, vydán na pospas kruté zemi, kde krev vytéká z růže. Zástava srdce nad představou, že smrt je možno porazit a vysvobodit slepý lid vzkříšením, Boží slávou.     Označení Šedivé i Žluté se používá, přičemž v obou případech se název odůvodňuje počasím, které je pro toto období typické. V dubnu je počasí proměnlivé. Žlutá symbolizuje slunce, příchod světla, nové doby, života. Úterku se říká Šedivý i kvůli pavučinám, které se měly

pečlivě vymést z domu. Šedivá symbolizuje právě zbavování se prachu, ale také pošmourno a zataženou oblohu, která k počasí v tomto ročním období patří. Mimochodem, prach se z domu odnášel a vysypával za křižovatkou. Často se mu říká také Tlusté úterý. V křesťanském pojetí bylo totiž toto úterý posledním dnem, kde se mohl člověk dosyta najíst. Následující dny před Velikonoci už musel držet přísný půst. Právě na Tlusté pondělí mohli lidé hodovat, veselit se, pít nebo tančit pouze do půlnoci, s odbitím půlnoci následně nastala doba zklidnění. Ten, kdo totiž přejídání, pití a tancovačku přes půlnoc protáhl se měl mít na pozoru. Tomu se totiž podle pověry poté začal zjevovat zelený čert a dotyčného chodil strašit. Velikonoce s sebou nesou mnoho symbolů, ale čestné místo na svátečním stole zaujímá právě velikonoční beránek. Velikonoční beránek se zajíčkem a kuřátkem tvoří na velikonočním stole harmonický tým. Právě beránek však v této společnosti rozhodně kraluje. Do naší kultury přešel symbol beránka díky křesťanství. V hebrejské tradici symbolizuje Izraelitu jako člena “Božího stáda”, židovský Bůh se označuje jako pastýř, který bere své ovce do náručí. Beránek souvisí i s vysvobozením izraelského národa z egyptského otroctví. Podle božího příkazu měla každá rodina obětovat beránka bez vady. Opečené beránky pak společně pojídali a krví zvířete měli označit vchod do svého domu. Byl to projev víry a důvěry v Boha, tento čin jim měl přinést záchranu. Na památku toho, že vyšli izraelité z Egypta, každý rok před velkou nocí pekli beránka na hořkých bylinách a pojídali ho s nekvašeným chlebem. Podle biblických historiků, kteří se zabývají rozhodujícími chvílemi závěru Ježíšova pozemského života, to vypadá tak, že Ježíš umíral na kříži právě ve chvíli, kdy se podle obvyklého pořadu v chrámu, na nejposvátnějším místě Jeruzaléma, zabíjeli velikonoční beránci. Tam je tedy přímá paralela mezi beránkem z Mojžíšových časů a Ježíšem jako definitivním beránkem, který něco podstatného koná pro lidi, pro lidstvo. Křesťané přešli do takové symbolické roviny, protože pro ně už byl beránek vlastně obětován před dvěma tisíci lety (Ježíš Nazaretský). Místo masa začali péct beránka z těsta. Beránek se společně s dalšími obřadními pokrmy světí v kostele na Boží hod velikonoční, tedy velikonoční neděli. Obvykle se beránek pekl na Bílou sobotu, v neděli, na Boží hod velikonoční ho lidé odnášeli do kostela k posvěcení. Po mši si pak na něm rodina pochutnala. Posvěceným obřadním pokrmům se přisuzovala ochranná, léčivá a plodivá síla. Tajemnou moc měla i plachetka, ve které se obřadní jídlo ke svěcení nosilo. Používala se později při setí žita a pšenice. Máme historický dopis z konce 16. století, že už tehdy se pekli beránci. Je zachován recept v kuchařské knize Bavora Rodovského z Hustiřan. Byla to velmi složitý recept, kde se nevytvářel jen ten samotný beránek, ale i zdání, že stojí na louce, takže to působilo i velmi dekorativně. A samozřejmě i to jehněčí patřilo ke křesťanským Velikonocům, ale až po té, co byl ukončen půst. Takže jehněčí bylo vnímáno jako tradiční součást velikonočního stolu. Beránek – symbol záchrany. Beránek se u nás objevil až v 17. století. Pak se – podle původu – připravoval z jiné hmoty: na vesnicích se pekl z cukru a másla, v královských měšťanských domech se používalo marcipánu. Věřilo se, že když pocestný zabloudí a vzpomene si, s kým jedl velikonočního beránka, najde cestu domů. A jak se beránek zdobil? Měl bílou vizáž (pocukrovaný nebo politý polevou), před ním bývaly naskládané kraslice, pod ním první jarní dary přírody, něco zeleného, a do těsta se zapichoval praporec. Ten beránka ztotožňuje se zmrtvýchvstalým Kristem. V tradici křesťanského zobrazování to bývá obvykle tak, že Ježíš vystupuje z hrobu a má v ruce praporec s červeným křížem. Zdobení beránka praporcem už je dnes pravděpodobně zapomenuté a místo toho se mu někdy kolem krku uvazuje červená mašle. Beránka doplňovaly na znamení mučednictví palmové ratolesti nebo řecká písmena alfa a omega, symbolizující život věčný. Porcoval se odzadu, aby si udržel do poslední chvíle důstojnou formu. Nebyl to jen symbol jara, ale také spasitele.   Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora