Zprávy z internetu

  Tento den by se měl nést ve velké úctě. Měli bychom dbáti klidu a mlčenlivosti. Na Modré pondělí ráno vzdáme úctu nebi a počasí. Uctíme čtyři živly. Na stůl dáme zelené osení jako poděkování přírodě. Na Modré pondělí dětem a studentům začínaly vakace, což byly vlastně jarní prázdniny. Bylo to praktické, neboť je každá ruka v tomto týdnu potřeba. Víte, co bylo modré pondělí? V dělnickém slangu měl obrat „udělat si modré pondělí“ specifický význam – znamenal, že dělník toho dne nedorazil do zaměstnání, případně že dorazil, avšak nebyl způsobilý práce. Původně se modrým nazývalo poslední masopustní pondělí, tedy

den, kdy se na znamení začínajícího postního období kostely zdobily modrými látkami. Protože se o modrém pondělku nepracovalo, metaforicky se tak nazývalo i každé jiné pondělí, kdy dělník nešel do práce. Termín „modrý“ se zde pojí také s německým hovorovým označením „blau“ – být opilý. Držet “modré pondělí” pochází ze starého řemesla barvířů a znamenalo v ten den nepracovat. O modrou barvu se kdysi zasloužilo indigo. Právě indigo se pak získávalo z tropických keřů indigovníku již od třetího tisíciletí před naším letopočtem. Barvivo mělo svůj původ v Indii a Řekové je nazývali indikón, nebo-li “indické.” S rozvojem evropského obchodu se indigo stalo jedním z hlavních druhů dováženého zboží a stále častěji nahrazovalo boryt. Rytmus barvení a sušení na vzduchu byl dříve u barvířů specializovaných na modrou barvu přerušen nedělí, kdy se nepracovalo a barvené zboží leželo v barvicím roztoku déle než obvykle. V pondělí se pak musely pruhy látky vyvěsit na vzduch. Týden tak začínal dnem, kdy barvíři odpočívali a pracoval za ně vzduch. Proto se též říkalo o lidech, kterým se po neděli nechtělo do práce, že drží modré pondělí. O tovaryších Zmínky o tovaryšských »darebozvycích« jsou v knize Frant. Tobiáše Zamyše přirozeně daleko hojnější než o zlořádech, jež páchali mistři a tovaryši s ubohými učedníky. Nejčastěji připomíná se dodnes dobře známý modrý pondělek, staletým zvykem posvěcený a přece všecko zapovídání se držící. Již artikul 17.Generálních cechovních artikulů ze dne 5. ledna 1729, tedy už z dob Karla VI., stanoví trest na modrý pondělek a jiné zahálky všedního dne pokutou polovičního aneb »dle vyhotovování věcí celotýdenního platu, který mistr, u něhož tovaryš dělá, můžu odtáhnouti a do pokladnice vložiti, z čehož dle uznání cechu za promeškané dni svůj díl táhnouti má« a kdyby to mistr promíjel, dvojnásobnou pokutu sám složiti má. § 9. všeobecných nařízení z roku 1731. praví: »Jakož i se mají od vrchnosti všechny darebozvyky u příkladu tak nazvané modré pondělky neb i jiné samochtíčné od práce odtahování tovaryšů odstraniti.« Z dob Marie Terezie jest nařízení ze dne 20. února 1768., jímž se všeobecně »modrý pondělky u řemeslníků odstraňujou.« Podrobněji zmiňuje se o modrém pondělku odstavec 6) zvláštních cechovních artikulů tovaryšských při jednotlivých řemeslech; tak na př. ve článcích pro tovaryše kloboučnické z roku 1770 a 1771 zapovídá se »modrý pondělek držeti aneb jiný všední den lenošně obcházeti pod pokutou nejprve 30 a pak 45 krejcarů do tovaryšské pokladnice.« Cechovní články pasířské (v Praze 9. února 1775.) praví: »Kdyby tovaryš tak nazvaný modrý pondělek držel neb v některý jiný práce neb vyzdvižení svátek se toulal, neb sice v dílně zůstal, ale pracovati předce nechtěl, neb všední některý den vycházejícího tovaryše vyprovázel, tehdy má ponejprv s 30 kr., podruhé s 45 kr. k tovaryšské pokladnici pokutován, po třetí ale u zemního místa k větší kázni poukázán býti, jakož i takový mistr, který tu zahálku bez trestu a vyhrožení nechal, 2 zl. k mistrovské pokladnici trestán býti.« Josefínské nařízení o zrušených svátcích ve spojení s modrým pondělkem opakuje se v guberniálním poručení českém z roku 1786., jež zapovídá cechovním představeným »pod 6 ř. tol. pokutou tovaryšovi důkaz vyhotovovati, který raděj svou službu opouští a z práce vystupuje, nežli by se poručení svého mistra podrobil a vyzdvižení svátek aneb tak nazvaný modrý pondělek pracoval.« Jak viděti, slavili tovaryši modrý pondělek přece všecky zapovědí a pokuty od roku 1729 do 1786., tedy skoro průběhem celého 18. století, ač ovšem také již dříve a zajisté i později, takže se podivný název toho dne udržel v dobré povědomosti do dnes, ačkoli jej tovární práce v našem století silněji potlačuje nežli všeliké úřední zákazy a tresty. Modrý pondělek pamatuje se ještě v dnešním zvyku našich ševců, kteří tomu dni vyhrazují rádi správky pořizované od učedníků. K modrému pondělku řadí se hned toulání všedního dne a spojené s tím svádění jiných tovaryšů k zahálce a pití. Tak připojen k odst. 6) pasířských a kloboučnických článků tovaryšských odstavec 7), jímž »se navštěvování jeden druhého tovaryšům zapovídá, a kdyby se některý tovaryš opovážil všední den do druhé dílny jíti, tam tovaryše v práci zamezovati, neb snad je docela s ním píti a obcházeti nabízel, tehdy má ponejprv s 1 zl. k tovaryšské (roz. pokladnici), a ti tovaryšové, kteří práci zanechali, každý s 24 kr. pokutován a ve druhém přestupku vrchnosti k citelnému potrestaní poukázán býti.« Modrá jako barva symbolizující všechno „lepší“ pochází od jedné modré stužky z roku 1348. Ta stužka byl hozený podvazek od jedné dvorní dámy, který chytil Edvard třetí, navlékl si ho a pronesl slavný výrok „honi soit qui mal y pense“ („hanba tomu, kdo si o tom myslí zlé“, později překládané jako „špatné tomu, kdo myslí na špatnosti“). Tato věta se stala mottem a modrý podvazek symbolem nejvyššího rytířského řádu. Tímto začala být modrá barva spojována s vysokými poctami v různých doménách: Canterburské opatství, modrý lem církevních hodnostářů, Derby, koňské dostihy, modré žetony v pokeru atd. Modrá krev jako symbol šlechtického původu je idea pocházející ze Španělska: žíly aristokratů čistě evropského původu se díky jejich bílé pokožce zdály být modřejší oproti žilám Španělů smíšeného maorského původu. V Benátkách ve čtrnáctém století se sociální vrstvy odlišovaly barvou punčoch – modrá patřila vyšším třídám, ovšem termín Bluestocking (modré punčochy) pochází z Anglie kolem roku 1750, kdy modré punčochy, barvou kontrastující s večerními šaty, nosily vzdělané ženy pohybující se v literárních kruzích.     Zdroj: Řemeslnické zlozvyky v 18. století Č. Bílý, ADAM, Adolf. Liturgický rok; historický vývoj a současná praxe. Praha: Vyšehrad, 1998 Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora