Zprávy z internetu

  Květná neděle na Šumavě Jalovec, trnka, vrba, mladá líska, proutí devatero i devatero kvítí, bezpočet stuh se barvami jen blýská, v skřivánčím zpěvu na ratolestech svítí. Loď kostela se jimi do stropu snad vlní, jak keře v háji předjařím se chvějí, do výše rostou, klenbu chrámu plní, svatozář Boží zblízka ovíjejí. Svěcení ratolestí… Chlapci spolu valí se davem ke dveřím kostela, na záda dívkám se tísní a když sejdou do vsi dolů, jako by se jim vůbec domů nechtělo. Za humny přece kvetou teď zvyky staré, soupeří spolu každá ratolest a v rukou selských žehnají dnes s jarem osetá

pole jako Boží zvěst. V něžném východním větru sametovém zašla tak i poslední zima právě… Hosanna! To Spasitelovým slovem kvetla ten den neděle na Šumavě. I když se dnes oslavy Velikonoc scvrkly na několik dnů od Velkého pátku do Velikonočního pondělí, pro naše předky šlo o nejdůležitější svátek roku, na který se důkladně připravovali už od masopustu. Velikonocemi končí čtyřicetidenní období půstu, kdy se nejedlo maso a tučná jídla. Už dříve lidé věděli, že je dobré své tělo očistit a dodat mu na jaře novou energii. Poslední dny postní doby a samotné Velikonoce nesou název Svatý týden. Ten začíná Květnou nedělí a končí nedělí velikonoční (neděle vzkříšení, Hod Boží velikonoční). Oslava Svatého týdne je zahájena o Květné neděli, kdy se symbolicky naznačuje, že “následujeme Pána na cestě jeho utrpení a účastníme se jeho kříže, abychom dostali také podíl na jeho vzkříšení a na jeho životě”. Podle lidových názvů se Květné neděli říká také Květnice, Beránkova neděle, nebo Palmová neděle. Kde se tato označení vzala? V tento den byl Ježíš lidmi vítán a oslavován, i když jej brzy na to čekala útrpná smrt. Právě ono vítání dalo tomuto dni jeho název. Lidé jej totiž vítali palmovými ratolestmi, respektive jejich jarními výhonky, které mu házeli k nohám. Odtud tedy slovo “květná” či “palmová”. V našich končinách žádné palmy nemáme, proto byly palmové ratolesti nahrazeny kočičkami nebo vrbovými proutky. Při nedělní mši v kostelích kněz obvykle světí kočičky nebo vrbové ratolesti a z Bible předčítá části o příjezdu Ježíše do Jeruzaléma. Také se začínají zpívat pašije. Lidé dříve přinášeli v procesích do kostela i březové větvičky nebo ratolesti z jívy či jasanu. Větvičky se pak svazovaly stuhami, v tento den je liturgickou barvou červená, která připomíná krev Ježíše Krista. Poté, co lidé odešli se svěcenými větvičkami z kostela, je měnili za staré větývky z loňského roku, které byly obvykle uloženy za svatými obrázky či krucifixem. Věřící je mají doma celý rok a před Popeleční středou, kterou začíná období předvelikonočního půstu, se spálí a jejich popelem se na Popeleční středu udílí popelec – znamení kříže. I když jsou jinak Velikonoce plné příprav velikonočních dobrot, o Květné neděli by se prý nic péct nemělo. Lidé věřili, že by se zapekly i květy na stromech i loukách a pak by nebyla žádná úroda. Na Květnou neděli by se rovněž měly oblékat nové šaty. Možná, že právě odtud pochází pověra, že byste si měli o Velikonocích koupit něco nového na sebe, aby vás nepokakal beránek. Zvykem také bylo vymetat dům zelenými ratolestmi. Větvičky tak měly z domu vyhnat veškeré neřesti a nemravnosti. Nemocní lidé a zvířata by měli pít lektvar z rozdrcených svěcených větviček smíchaných s vodou, aby se uzdravili. Někde lidé polykali jednu až tři kočičky v domnění, že je celý rok nebude bolet v krku. Také se kočičkami potíraly oči, aby nebolely. Proutek posvěcených kočiček zapíchnutý do rohu pole měl přinést dobrou úrodu.Hospodáři zase sledovali počasí – říkalo se: „Jaká je Květná neděle, takové budou i žně.“ Kdo na Květnou neděli měl vejce od černé slepice, měl ho zahrabat do slámy a uříznout si vrbový proutek. Před půlnocí pak měl vejce i proutek vzít, jít na křižovatku lesní a polní cesty a tam vejce položit. Když zamával vrbovým proutkem postupně k jihu, sever a k východu, zjevil se mu duch a vyplnil mu každé přání. Po Květné neděli začal důkladný jarní úklid, bílily se zdi, dělal se pořádek v kredencích, myla se okna i podlahy, vymetaly se pavučiny, upravovala se zahrádka a okolí domu a připravovalo se oblečení na následující sváteční dny. Stavení zkrátka mělo vypadat na Velikonoce jako nové, jako všechno, co se s příchodem jara v přírodě zase rodí.   Zdroj: ADAM, Adolf. Liturgický rok; historický vývoj a současná praxe. Praha: Vyšehrad, 1998. ISBN 80-7021-269-1. Kapitola Květná neděle, s. 111–113. V Der Wanderstecken : Jugendbeilage des “Hoam!”, 1955, č. 4, s. 2, Květná neděle na Šumavě Sepp Skalitzky, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora