Zprávy z internetu

  Už ve 12. a 13. století vznikaly na Šumavě některé malé selské osady s německými obyvateli, kteří sem byli ze sousedních Bavor povoláváni pozemkovou vrchností, aby vyklučili divoký pomezní hvozd. Nešlo jistě o úkol nijak lehký: země rodila víc kamení než chleba, všude panoval vodní živel v podobě slatí, bažin, velkých horských jezer a do údolí se řítících nespoutaných bystřin a především pak les, les kam jen oko dosáhlo. Lidé vyzbrojení sekerou a pilou, lamači kamene a také oheň museli přijít na pomoc, aby se z pouště stala orná pole. Mnohý kus země byl vydobyt krvavým potem, než z

něj mohlo vzejít zrno. Tak Šumavané doslova vrostli do půdy, která se jim stala domovem. Kolonisté to ovšem měli v údolí snadnější než na horách a v lesích. Dolina byla úrodnější, nebylo tu tolik boje s kamením. Až na horách, na skalnatém podloží šlo opravdu do tuhého. Vysoko jako dům se vršily kamenné snosy, za celý den se vyhrabalo víc kamenů než země; tak zchroml mnohý selský hřbet, než jí stačilo pro obživu rodiny. Mohlo trvat celá léta, než Pán Bůh dopřál dosyta se najíst chleba z polí, vzdělaných vlastními silami… Svědectví o činnosti člověka na místech dnes pokrytých lesem vydávají i kamenné snosy nebo třeba terasy z ručně skládaných kamenů na údolních svazích. Krajinu šumavskou doprovází, zvláště tam kde kdysi stavení stará stála. Tím doprovodem jsou snosy kamenné, co vinou se loukami i lesy. Kameny vysbírány a snášeny z políček malých pro úrodu lepší byly a mnohdy ty dlouhé valy z kamení, hranici jednotlivých hospodářů určovaly. Usazující se kolonisté, kteří byli zprvu živi z důlní činnosti, si museli po útlumu těžby vybrat. Buď se za dolováním přestěhovat jinam, nebo začít žít z toho, co jim nabízelo okolí. Ti druzí nejprve vyklučili v blízkosti svého příbytku část lesa, a posléze začali s takřka nekončícím sběrem kamenů. Kameny ztěžovaly obdělávání půdy i samotný růst plodin. Jelikož každoročně docházelo vlivem vody a mrazu k vyzvedávání dalších kamenů z podloží směrem k povrchu, musela se půdní zásoba kamenů jevit jako nevyčerpatelná a snaha zbavit louky a pastviny kamení jako marná. Když horalům kameny neposloužily ke stavbě až několik set metrů dlouhých a metry širokých a vysokých zídek, které oddělovaly jednotlivé pozemky od sebe navzájem nebo od lesa, byly rovnány nebo jen tak nasypávány do hald. Tyto haldy byly umísťovány na zemědělsky nejméně perspektivní části pozemků, tj. v blízkosti nejbližších skalních výchozů, případně byly vršeny i v rozvolněném lese. Kameny však nebyly jen obtíží. Horalé je dokázali mistrně využít k vystavění podezdívky své chalupy, zpevnění cesty či k zarovnání pozemku až do téměř plochých teras. Kameny jsou ceněným materiálem dodnes. A co místo, to jiné tyhle snosy bývají a také podle druhu kamení jejich podoba se mění. Tam, kde kamení placaté spíše bývá, snosy vyskládané v zídky nízké jsou. Tam, kde kamení je jak hrouda hlíny, tam snášeny byly ve valy dlouhé. Odtud název kamenný snos. Kameny se ze zemědělské plochy sbíraly každoročně, a tak kamenné valy postupně rostly a prodlužovaly se. Postupně tak vymezily vlastnické hranice jednotlivých pozemků a v krajině vytvořily jedinečnou strukturu. Krajinou Šumavy se táhne na sta kilometrů kamenných snosů a dává jí nezaměnitelný charakter. Všude tam, kde pluhy rok za rokem obracely kamenitou horskou půdu, museli sedláci, jejich ženy i děti každý rok odnášet vyorané kameny na okraj polí. Generace za generací, stále dokola a dokola. Kamenné snosy jsou tak dnes rovněž kulturní památkou, připomínkou namáhavé práce našich předků.jakož také mnoho kamenů, které se objevují tím častěji, čím více se půda obrací, a které sedláci snášejí na velké hromady. Člověk nevychází z úžasu nad velkými zdmi kolem polí a nad těžkou prací, která je vytvořila.“ Překážející kameny nekončily samozřejmě jen na okrajích polí, ale také všude, kde se nedalo orat. Na skalkách, na místech s nehlubokou vrstvou půdy, nebo ve vlhkých dolících. Tak vznikaly kamenné haldy, na Šumavě velmi časté. A mnoho dalších vzniklo jako důsledek hledání zlatorudných ložisek. V časech dávných kopali lidé do země na mnoha místech, většina takových pokusů nebyla ovšem úspěšná a neměla dlouhého trvání – zanechala po sobě právě jen hromadu kamení. Někde, takové hromady poznáme podle mnoha malých kamenů s ostrými hranami, na většině míst však tuto hlušinu, stejně jako malé důlní jámy, brzy překrylo kamení z polí. V počátcích kolonizace ponechali lidé vždy několik stromů na hranicích pozemků, kvůli jejich vymezení. Mezi kmeny se pak zvolna začaly zdvihat kamenné snosy a další dřeviny tu začaly růst již přirozeně, bez lidských zásahů. Plánovité vysazování dřevin k oddělení sousedících ploch, které bylo typické především v Bavorsku, není na Šumavě doloženo. Také dnes lidé příležitostně sbírají kameny z polí a ukládají je do snosů, ovšem v daleko menším měřítku, než dříve. Především ve vyšších polohách hor, tedy v místech, kde jsou kamenné snosy nejmohutnější se od 19.století mnoho polí proměnilo v louky, pastviny a zarostlo náletem dřevin. Neoraná půda dále nevydávala kamení a růst snosů se zastavil. Snosy byly po staletí zásobárnou dřeva pro kachlová i kuchyňská kamna místních lidí. Interval mezi jednotlivými prořezávkami se lišil podle rychlosti přírůstku, velikosti spotřeby a také podle vzdálenosti od vesnice. Dřeviny se usekávaly nebo řezaly těsně nad zemí, proto se zde dařilo keřům a stromům, které snadno vyrážejí výmladky (jeřáb, javor klen, jasan a osika). Získané dřevo používali lidé převážně na topení, ale také k jiným účelům (proutí pro košíkářství, kulatina, tyčovina). Kdysi se zřejmě využívalo i jako stavební materiál. Aby se co nejrychleji dosáhlo žádoucí šířky kmenů, uřezávaly se z pařezů již po několika letech vyrašivší pruty a ponecháno bylo jen několik nejsilnějších výhonků. Zvláště v časech hospodářské nouze často nestačilo dorůst tolik dřeva, kolik by bylo potřeba. To někdy vedlo i k sousedským konfliktům – většina kamenných snosů měla přece dva majitele.   Zdroj: Lidová architektura a drobné památky Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora