Zprávy z internetu

  Klemens Richter název „smrtelná“ připisuje symbolice utrpení Páně, symbolice, podle níž tato neděle nese svůj název od středověku, neboť ten měl zálibu v podobenstvích a liturgických hrách. Vyjádřením smutku tohoto dne bylo odstranění nebo zahalení ozdob v kostele. Kříže se potom odhalovaly při bohoslužbě Velkého pátku, obrazy zůstávaly zahaleny až do Veliké noci. V minulosti, stejně jako dnes, se lidé těšili na přicházející jaro. Naši předkové spojovali odchod zimy a příchod jara s předkřesťanskými magickými praktikami, aby proměnu ročních období ještě pojistili. Zimu, připodobněnou ve slaměném panákovi, vynášela děvčata za zpěvu mimo obec, kde ji pustila po vodě pryč,

aby skončila a již se nevracela. Symbolické skoncování s Moranou znamenalo brzký příchod jara i zanechání loňských starostí. Morana je známou postavou západoslovanského folklóru. Prostřednictvím lidové tvořivosti Morana každý rok ožívá a její figurína je na konci zimy rituálně usmrcena, nejčastěji hozením do vody. Pro staré Slovany měl tento rituál důležitý význam. Vynesení Morany znamenalo uvolnění místa jaru a obnově všeho, co na podzim odešlo. Vynášení Morany je možná nejstarším jarním slovanským rituálem. Písemně je doložen již ve 14. století a aktivně probíhal minimálně do 19. století, i přestože se církev s tímto pohanským rituálem snažila skoncovat. Morana byla personifikací zimy a představovala její smrt. Podoba Morany se kraj od kraje lišila, ale základ figuríny většinou tvořila sláma ovinutá do látek nebo ženských šatů. Její utopení, ale někdy také upálení či zakopání, představovalo skoncování se zimou a uvolnění prostoru pro nový vegetační cyklus. Často se s Moranou vyřizovaly účty pátou postní neděli, lidově zvanou smrtná nebo také smrtelná. Ve 20. století se na tento zvyk pomalu zapomnělo, ale v současnosti se znovu objevuje, a to zejména jako součást masopustní taškařice. Morana už však není topena, aby se skoncovalo se zimou. Současné veselice jsou spíše ukázkou slovanského lidového dědictví, které je tímto způsobem představováno novým generacím. Podle polského kronikáře Jana Długosze byla Morana obdobou antické bohyně Ceres. Długoszovy zápisky však nemusí odpovídat skutečnosti, ale mohou být spíše přáním autora, zejména pokud jde o spojitosti s antickým světem. Podobně postupovali i obrozenci, když Moranu ztotožňovali s antickou Hekaté či Persefoné. Základ těchto domněnek ale vycházel z falešných spisů, které měly podnítit zájem o slovanskou historii a mytologii. Jméno Morana má neznámý původ. V polštině je pravděpodobně odvozeno od kořene -mar nebo -mor, což znamená smrt. V češtině se také můžeme setkat s označení Morena, Mařana, Marzena nebo Mara. Lidově i Čert nebo jednoduše Smrtka. Skoncování s Moranou otevřelo našim předkům cestu k nové úrodě. Konec zimy pro ně byl důležitým obdobím. Lidé napjatě očekávali jaro a aby skutečně přišlo, musela nejprve opustit trůn dlouhá zima a s ní i všechny starosti loňského roku.   Zdroj: Naďa Profantová, Martin Profant – Encyklopedie slovanských bohů a mýtů, Čeněk Zíbrt – Veselé chvíle v životě českého lidu. Richter, K.: Liturgie a život, Vyšehrad, Praha 2003, s. 154-155 Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora