Zprávy z internetu

  Hlas zvonů ať každému bez výjimky přináší radost a naději do dnů všedních, které plynou bez velkého rozlišení. Ale nyní, v čas adventní, vyhlížíme přece všichni, opravdu všichni, tu krásnou a radostnou chvíli, kdy se o Svaté noci rozezní po celé zemi zvony, abychom se společně vydali do noční tmy, tmy, prozářené světlem, nad které není. Abychom společně kráčeli za světlem, které se line z betlémské svatyně, za světlem radosti a štěstí, za Světlem života. Zvony patří k vánocům stejně jako betlémy a vánoční stromečky. Zvonky mají symbolicky ochránit naše srdce před lakotou a připomínat nejdůležitější věci – že

na světě je láska a soucit nad všechna bohatství hmotná, stejně jako nesmrtelnost naší duše. Mají však v sobě něco, co jim dodává nezaměnitelné kouzlo: tajemnost a vznešenost. Rozhoupaný zvon času plní vesmír hlasem, který se stále znovu a znovu rodí a znovu a znovu zaniká. Každý jeho úder, každý úsvit dalšího ročního cyklu, probouzí naději, každé doznívání pocit tísně. A lidská psychika, možná přesněji – lidská duše – s těmi údery souzní. Za zimního slunovratu už miliony let zvedá s nadějí hlavu v očekávání dalšího jara a s ním i nové přízně pro život. Těm několika dnům, v nichž se srdce doznívajícího zvonu už dotýká jeho stěny, aby ho opět rozeznělo, kdy slunce váháním slibuje zastavit pád do temnoty a křísne o obzor jiskrou víry ve svůj návrat, říkáme nyní Vánoce. Jsou to chvíle, v nichž se po tisíce let úzkost a strach, že zvon života znovu nezazní, měnil v radost a vděčnost za nové zrození naděje. Za nové vzkříšení času. Zvony jsou symbolem Vánoc zejména ve spojení s oslavou křesťanského svátku. Většina kostelů a chrámů je vybavena zvony už od dob Karla Velikého a od té doby nabyly mnoha významů, ať už byly využívány jako předchůdce hodin k orientaci v čase, tak jako způsob, jakým se svolávaly věřící k modlitbám. Ke zvonům se v minulosti vázalo mnoho legend, pověstí, často byly zahaleny tajemnem. Také jim lidé připisovali funkce jak dobré, tak ale i ty nejhorší. Zvonění zvonků a rolniček bylo kdysi nesmírně oblíbené a jejich tichoučké cinkání odpuzuje zlé duše a zajistí klidný průběh svátků. Zvuk zvonů může ohlašovat jak smrt a nebezpečí, tak i příchod naděje, radosti a lásky. Dokonce se vyprávěla jedna pověst vztahující se přímo ke štědrovečerní noci. Tuto noc, jako jedinou v roce, se rozezvučí zvony v zaniklých kostelech a kaplích na Šumavě. V tu dobu se otevřou hroby a mrtví se stávají na jednu hodinu živými. Zároveň se otevřou hory a člověk, který je spravedlivý a najde na bílém sněhu ,,modrou květinu‘‘, může sestoupit do podsvětí. Odtamtud si může odnést tolik pokladu, kolik jen unese. Naopak člověk, který podlehne hamižnosti, je následně potrestán. Čas v podsvětí plyne mnohem rychleji než na zemi a takový člověk tak po návratu zestárne a zešedivý. Jeho současníci jsou už mrtví a jeho potomci už na něj nepamatují. Vysvobozením je pro něj kostel, kde se při první ranní mši změní v prach. Po zazvonění půlnočních vánočních zvonů je také možné nahlédnout do vysekané díry v ledu a spatřit tam budoucnost, jak nám to popisuje Erbenův Štědrý den. Tajemné síly zvonečkům lidé dnes převážně nepřipisují. Naopak v mnoha duších vyvolávají pocity lásky, spokojenosti, klidu a štěstí. Symboly zvonů či zvonků jsou dnes často využívány při zdobení vánočních přání, pohlednic nebo jsou vyráběné jejich různé zdrobněliny, kterými se v mnoha domácnostech přivolává rodina ke stromečku s dárky. Často se dávají zvonečky darem pro štěstí, případně se jimi vyzdobují adventní věnce, věnce na pohřební místa, někdy i vánoční stromečky. Proto se zastavte, pozorně naslouchejte, otevřete volajícímu zvonu svou duši a jděte za ním. Na Zemi a na Nebi se právě děje něco velikého. Jsou Vánoce a za obzorem se rodí další čas. I vám. Jak se to zpívá v té nádherné vánoční písni? Veselme se, radujme se… nám nám narodil se… A ještě pověst: Rozhněvaní duchové – Prachatický farář přijímá nového zvoníka. „Když budeš svolávat lidi na půlnoční mši, nesmíš otočit svůj roh ke hřbitovu. V ten čas se totiž probouzejí mrtví zvoníci a mohli by vstoupit do věže,“ klade kněz na srdce mladíkovi. Jenže sebevědomý muž nedá na jeho rady. S výzvou namíří svůj hlásný roh ke hřbitovu. Ihned poté však vzduch naplní rozzuřené temné stíny. Jako bouře vtrhnou do věže a shodí neopatrného zvoníka dolů. Když se věřící vracejí ze mše, najdou mladíka pod věží mrtvého. Jeho smrt oznamuje umíráček. Nikdo kromě kněze však netuší, kdo na něj zvoní. Opravdu proti sobě mladík poštval nějaké temné síly, nebo nešťastnou náhodou spadl či spáchal sebevraždu? Troufalého hlásného prý v Prachaticích shodili z věže dolů přízraky.   Zdroj: Vavřinová, V. Malá encyklopedie Vánoc. Praha: Libri, 2000. ŠORM, Antonín. Pověsti o českých zvonech. Praha: V. Kotrba, 1926. Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora