Zprávy z internetu

  Jesličky samy zvou k zastavení, k prodlení, k podívání a zamyšlením nad svým životem. Zatímco tam před nimi stojíme, zastaví se a prodlí i mnoho věcí kolem nás a v nás: naše uštvanost, náš neklid, naše tíseň, náš strach…Učí nás úžasu, pokoře, mlčení, bdělé pozornosti vůči čemusi jen zdánlivě maličkému. Jakmile kraj pokryly první vrstvy sněhu, lidé se scházeli ve svých chaloupkách a věnovali se opravám nářadí a domácí výrobě. Nástroje byly byly nejčastěji ze dřeva, nejtypičtějšími produkty této oblasti byly dřeváky, šindele nebo dřívka na sirky. Ženy draly peří, předly len nebo spřádaly vlnu. Přitom si lidé vyprávěli

různé příběhy, vzpomínali a četli Bibli. Každý den se modlili a své příbytky zdobili ručně vyřezávanými betlémy a jesličkami. O adventních nedělích se všichni lidé z celé farnosti scházeli v kostelích na adventních bohoslužbách. V této době byly zakázané zábavy a tancovačky, jedlo se velmi skromně a střídmě. Advent a čtyřtýdenní půst skončil na Štědrý večer v okamžiku východu první hvězdy. Chaloupky se ozdobily čerstvým chvojím; na stůl i na podlahu (mnoho domků mělo podlahu jen z udusané hlíny) se rozložily větve jehličnanů. Někteří lidé, obvykle jen rychtáři, také zdobili stromky, čerstvě uříznuté jedličky nebo smrčky z okolních lesů. Výzdoba byla velmi skromná: ořechy, ovoce, slaměné ozdoby, výjimečně svíčky. Na stromky bohatších spoluobčanů se obvykle chodili dívat lidé z celé vesnice, protože tato tradice zde byla zcela nová. Přinesl ji do kraje obchodník s resonančním dřevem (tedy dřevem na výrobu hudebních nástrojů) ze svých cest do Vídně. Jedním z hlavních vánočních zvyků, mnohem starším než vánoční stromek, je u nás stavění jesliček……… Kladou nám před oči zázrak. To je naše stanoviště, náš pravý úhel pohledu: před jesličkami. Světlo, pokoj a klid se nám navracejí. Jesličky ožívají a chápou se nás. Dáváme se jimi uchopit a uchvátit. Při veškeré pozornosti, jíž na nás jesličky vyžadují, otevírají se nám zároveň naše oči pro malé a často tak obrovité věci života. Učí nás úžasu, pokoře, mlčení, bdělé pozornosti vůči čemusi jen zdánlivě maličkému. Bez hlesu a jakékoli okázalosti je nám umožněno pozorovat betlémský div, rozvažovat o něm, dát mu působit a oslovit se jím, dát se jím dojmout a zasáhnout. Jesličky dokáží otevřít naše srdce. To je jejich umění, jejich dar. I když my zůstáváme před nimi stát, ony stát nezůstávají, přicházejí k nám. Na všech zpodobeních jesliček se setkáváme s lidmi, ať už jde o prosté pastýře či velkolepé panovníky, jenž přišli k Betlému poklonit se a pokleknout před dítětem v jesličkách. Mohli by i nám pomoci, abychom zcela nezapomněli to gesto pokleknutí. Lidské panování není pro člověka nijakým důvodem k tomu, aby se před ním skláněl či dokonce padal na kolena. Snad proto však nenacházíme ani skutečnou svobodu, poněvadž ke svobodě člověka skutečně vzpřímeného náleží schopnost a vůle se sklonit před tím, co je vyšší a významnější než ta naše vlastní vzpřímená hrdá postava.   Zdroj: Hubert Panhölzl Glaube und Heimat Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora