Zprávy z internetu

  Šumavský advent Na věnci svíce planou, voní chvojí, Spasitel přijde, na prahu advent stojí. Růženec, roráty v mlhách na jitřní čas, o nocleh Josef a Maria prosí nás. Mikuláš s andělem i čertem chodí v chumelici. Je bezpečno a teplo doma ve světnici. Za duše nebožtíků “divoký hon” nebem naříká, zvenku tiše cinká postroj zlatého koníka. Je sněhobílý stůl, celý dům postí se, sušené švestky, štrůdl, kapr už však čeká na míse. Čepice přes uši, lucerna, od pusy kouřem bílo, slyšte, poslyšte, děťátko se nám narodilo! Pro mnohé lidi představuje adventní věnec jen dekorativní předmět, kterým si v adventu

zdobí svou domácnost. Nemá pro ně žádný další význam. Je-li adventní věnec požehnán, už to není jen krásná předvánoční výzdoba – spíše rodině připomíná, že do jejich domu přichází sám Bůh a že všechno rozporuplné v každém jednotlivci i ve vzájemných vztazích znovu spojuje v jednotu. Zelené snítky adventního věnce nám mohou připomínat nepomíjející život, který nám Bůh daroval vtělením svého Syna. Všechno vyprahlé se znovu zazelená a ožije. Světlo adventního věnce září v temnotách, které se někdy rozpínají i v naší duši, a teplo svící zahřívá naše vychladlá srdce. Na počátku bylo kolo… Zvyk používání adventního věnce je starý přibližně 180 let. První adventní věnec měl podobu dřevěného kola od vozu. Jeho dějiny nás vedou do nejnižších sociálních vrstev obyvatel Hamburku minulého století, přesněji do – Záchranného ústavu pro opuštěné děti. Byla to slámou pokrytá ratejna, chatrč na zapadlém okraji města. Nechtěl ukázňovat a napravovat, ale vytvořit pro děti životní prostor, ve kterém z nich mohou vyrůst dobří občané a křesťané. V Hamburku vedl nedělní školu v St. Georg jako teolog a učitel, a tak se setkal se životem ve slumech hanzovního města. Na pomoc dětem – k jejich záchraně – v roce 1833 ve svých 25 letech založil Rauhe Haus na „záchranu zanedbaných a těžko vychovatelných dětí“. Wichernův nápad se zformoval ve staré farmářské chalupě v Hammu. Zde pracoval tehdy Johann Hinrich Wichern, mladý pedagog a později zakladatel “Vnitřní misie”, který v Göttingenu a v Berlíně studoval teologii. V roce 1839 poprvé pověsil tento kněz před vánocemi od stropu dřevěný kruh se svícemi. Celkem po obvodu kruhu bylo 23 svící, 4 velké – bílé a 19 malých – červených, na každý den do Štědrého dne. Denně během krátké pobožnosti, nejprve v polední přestávce a později za svítání, byla zapálena jedna svíce. V roce 1851 byla poprvé vyzdobena celá jídelna tohoto útulku jedlovými větvičkami, stejně tak byl zdoben i věnec. Wichern pokračoval ve zvyku s dětmi i v dalších letech: počet červených svíček až do Štědrého dne byl každý rok jiný. Pohybovaly se mezi 18 a 24 – podle data, na který připadla první adventní neděle. Jako vedlejší efekt si děti žijící v chudobě jednoduchým způsobem procvičily počítání. Tento předvánoční zvyk se šířil velmi rychle. Až v roce 1860, kdy Wichern pěstoval tuto tradici více než dvacet let, se věnec konečně uchytil v protestantských kostelech i soukromých domácnostech. V roce 1925 byl poprvé pověšen věnec v katolickém kostele v Kolíně nad Rýnem a o pět let později v Mnichově. Kruhová podoba věnce symbolizuje ustavičnou cestu slunce a zároveň i věčnost. Krátké dny v prosinci před “drsnými” nocemi jsou nejtmavějšími v roce. Je to čas bludiček, skřítků a bílých paní jejichž návštěva, jak se věřilo, zaručila velkou úrodu pro příští rok. Věnce, které byly v oknech obydlí a dvorců, měli ukázat na cestu těmto bytostem. A od těchto světel až k adventnímu věnci, který ohlašuje blízké narození Krista, je už jen krátká cesta. Adventní věnec, jak se domníváme, je nejspíš opakování jednoho starého zimního zvyku. Tento zvyk se vrací tak, jako mnoho jiných, zpět ke kouzlu kruhu a stojí jako symbol pro přírodní sílu. Zelené větve byly v předkřesťanské době přinášeny do domů a chatrčí. Vonící větve jedlí, jak se věřilo, sloužili přátelským lesním duchům jako útočiště a věnce ze slámy měly přinášet požehnání, odrážet zlé duchy. Proto se také obvazovaly zlatými stuhami, znamení slunce. Tradiční barva adventního věnce je však červená a zelená. Červená upomíná na krev Kristovu prolitou za spásu světa, obě barvy pak symbolizují život. Jako ozdoba se používají také jablíčka, od času ráje jsou plody života – kulaté jako věnec sám a dobré jako Boží přízeň.   Zdroj: “Kirchen Zeitung” Eichstätt 1992 Šumavský advent Anton Riedl autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora