Zprávy z internetu

  My k vám všechny přicházíme s svatou Lucií, co ona zkusit musela, to snad každý ví. Nechtěla si krále vzít, raději zvolila umřít, než by víru Krista Pána měla zapřít. Paní mámo a pantáto, my vás prosíme, nechte nás tu pokliditi ve vašem domě. Až tu práci skončíme, pak zas odejdeme, nádob svých poklidíme, v pořádku z vašeho domu odejdeme. My vám všechny děkujeme za tu zdvořilost, co jste nám prokázali, máme na tom dost. My vám všechny děkujem, štěstí, zdraví vinšujem, v nebeském království všichni se sejdem.   Jeden z nejmagičtějších dní adventního období je třináctý prosinec. Lidé

dříve věřili, že právě 13. prosince se slétávají čarodějnice, aby se radily, jak uškodí křesťanům. A právě svatá Lucie měla řádění čarodějnic zabránit. Lidé se ke světici modlili, ale zároveň nedali dopustit na staré pohanské praktiky. V předvečer 13. prosince vesnická stavení obcházely tajemné ženské bytosti, zvané Lucie, Lucky. Svým úborem (bílými šaty, zamoučenými obličeji) byly podobné Barborkám, navíc nosily různou ozdobu hlavy – nádobu na mléko, čapí zobák, koňskou hlavu. Byly málo laskavé a u dětí spíše budily strach. Celý rituál symbolizuje konec celoroční nečistoty. Podle nejstarší dochované zprávy o obchůzkách Lucek v díle Jana Jakuba Ryby z roku 1804 tyto maskované bytosti u sebe nosily dlouhý nůž a strašily děti, že pokud se během adventu nepostí, rozpářou jim břicho a naplní jim ho kroupami. Svatá Lucie, jejíž svátek připadá právě na 13. prosince, je historicky doloženou postavou. Narodila se v zámožné rodině v sicilských Syrakusách. Od dětství byla tajnou křesťankou a složila slib věčné čistoty. Když jí matka dojednala sňatek s bohatým pohanským mladíkem, Lucie sňatek odmítla a svoje věno rozdala chudým. Uražený nápadník ji úřadům udal jako křesťanku. Lucie byla krutě mučena a nakonec usmrcena. Podle jiné legendy nebyla Lucie tak krutě mučena, ale protože odmítla obětovat pohanským bohům a zříci se své víry, měla být odvezena do nevěstince povozem taženým voly. Ale když dívka usedla na vůz, nikdo s ním nemohl pohnout. Rozezlený kat jí proto na místě podřízl hrdlo. Stalo se tak 13. prosince roku 304. V 5. století byla Lucie prohlášena za svatou a stala se patronkou města Syrakus. Je uctívána především v Itálii, kde se každoročně konají procesí se zapálenými světly. Mnoho lidí se k ní také obrací s prosbou o uzdravení očí, což souvisí opět s legendou – mladík, který si chtěl Lucii vzít, na ní obdivoval nejvíce oči. Lucie si je vydloubla a nápadníkovi poslala na podnose. Neoslepla ale, zrak se jí vrátil… Svatá Lucie je patronkou mnoha řemesel – např. švadlen, kočích a sklenářů, lid ji v minulosti také považoval za ochránkyni proti čarodějnicím. Na severovýchodní Moravě věřili, že právě na svátek sv. Lucie se na Radhošti shromažďují čarodějnice. Proto hospodyně dávaly od svaté Lucie do Božího hodu vánočního každý den dobytku kousek zaříkaného těsta smíchaného se zvláštním kořením. Ve Slezsku zase dávali stranou až do Štědrého dne každý den jedno poleno – s nimi se pak topilo na Štědrý den a věřilo se, že ochrání stavení před čarodějnicemi. Ze stejného důvodu se nad vraty chléva dělaly svěcenou vodou tři křížky. Velmi rozšířené je pořekadlo “Svatá Lucie noci upije”, které by mělo znamenat, že od tohoto dne by se měl zimní den prodlužovat a noc zkracovat. Toto se ale děje až od zimního slunovratu, který připadá na 21. prosinec. Rozdíl mezi zmíněným pořekadlem a skutečností vyplývá z nesrovnalostí mezi starším juliánským kalendářem a skutečným slunečním časem. Juliánský kalendář se totiž posunoval každých 128 let zhruba o jeden den dopředu ve srovnání se skutečným časem a svátek svaté Lucie tak v určitých letech připadal podle kalendáře na den zimního slunovratu. Propočty lze zjistit, že pořekadlo o upíjení nocí svatou Lucií muselo vzniknout ve 14.–15. století; po zavedení gregoriánského kalendáře přestalo platit, ale lidová ústní tradice ho přesto dále uchovala. Svatá Lucie se u nás vždy spojovala s předením lnu. Nejrůznější zvyky, obchůzky masek i kontrola tradičních zákazů byly záležitostí žen a dívek. Noc před svatou Lucií je velmi důležitá pro kouzla. Každý má sníst kousek česneku, aby mu nemohla čarodějnice ublížit. Toho dne nesmí také žena vstoupit do domu jako první. Podle počasí od Lucie do vánoc se předpovídalo, jaký bude příští rok – každý den znamenal jeden měsíc! Svobodné dívky si na Lucii napsaly třináct lístečků se jmény mužů, kromě jednoho, kde bylo slovo „neznámý“ každý den až do vánoc jeden lístek spálily a který jim zůstal, to měl být jejich ženich. Muži měli zas jiný čarodějný zvyk. Další pověra nabádala zhotovit mezi svátkem sv. Lucie a Božím hodem vánoční stoličku. Na desce však musel být suk. Ten pak hospodář, než šel na Boží hod na ranní mši do kostela, vyrazil a stoličku vzal s sebou. Když se pak otvorem po suku podíval od hlavního oltáře po sousedkách, hned mu bylo jasné, která je čarodějnice (zvláště když se podíval na tu, kterou nesnášel). Svátek sv. Lucie patřil především ženám a dívkám a snad aby si trochu odpočinuly, nesměly v tento den příst ani drát peří. Na Šumavě vynášely přadleny toho dne dokonce kolovraty ze světnice na půdu. Věřilo se, že přadleně, která tento zákaz neuposlechne, naplní svatá Lucie světnici prázdnými vřeteny, které je pak nutno obratem napřísti. V mnoha vsích kontrolovaly ženy převlečené za Lucie domácnosti a pokud zastihly nějakou hospodyni při draní peří nebo předení lnu, okamžitě jí činnost překazily – peří rozfoukaly, kužel s předivem odnesly… V jižních Čechách tradičně obcházelo šest Lucek. První nesla figurínu dítěte, druhá měla hadr a kartáč, třetí metlu, čtvrtá košík s pamlsky, pátá malířskou štětku a šestá byla převlečena za kněze. Po vstupu do obydlí pozdravily, první s dítětem usedla na stoličku a houpala jej, druhá předváděla mytí podlahy, třetí metlou popoháněla děti, aby se modlily, čtvrtá je obdarovávala, pátá předváděla malování a Lucka jako kněz vykropila obydlí za neustálého modlení… Poněkud veselejší roli měly Lucky jako hrbaté ženy s maskou na obličeji a vařečkou na škádlení mládeže. Někde také Lucky přepadaly muže v hospodě u piva, natíraly je kolomazí a hořčicí, zasypávaly je moukou a šťouchaly vařečkami. Lucie je také považována za symbol čistoty, proto Lucky často kontrolovaly, zda mají hospodyně před Vánoci uklizeno – nosily s sebou peroutku nebo koště a ve staveních vymetaly pavučiny. Ze Šumavy, osídlené německými obyvateli, se dochovaly zmínky o masce nazývané Lutzl. Tajemná osoba Lutzl kontroloval, jestli byly snědeny všechny knedlíky. Pro výstrahu nosíval u sebe velký nůž. Na den svátku sv. Lucie se ale podle tradice knedlíky jedly, tak neměl většinou koho potrestat a lidem byl spíše k smíchu a odmaskován. Lidé věřili, že Lucie chrání před čarodějnicemi, které se v tento den slétávaly. Panovalo mnoho pověr a lidi se chtěli chránit před zlou mocí čarodějnic. Na tento den si měl hospodář vyrobit dřevěnou stoličku s otvorem, kterým když se podíval na ženy, hned poznal, která je čarodějnice. Ani takhle významný den by se neobešel bez pověr. Hospodyňky věřily, že když dají každý den stranou kousek těsta s kořením, vyhnou se tak kontaktu s čarodějnicemi. Jinde se každý den odložilo bokem jedno poleno a pak se ze všech udělal oheň, který měl zabránit zlým mocem v hospodářství.   Zdroj: Toufar, Pavel: Český rok na vsi a ve městě. Třebíč 2004. Vondrušková, Alena: České zvyky a obyčeje. Praha 2004. Langhammerová, Jiřina: Čtvero ročních období v lidové tradici. Praha 2008 Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora