Zprávy z internetu

  Advent je obdobím jedinečné předvánoční atmosféry, kdy si lidé najdou čas na dodržování tradic z dob dávných. Pečení a zdobení perníčků se rozhodně řadí mezi ty nejčastěji dodržované. Pokud bychom měli vybrat jedno jediné cukroví, bez kterého by Vánoce nebyly Vánocemi, byly by to bezesporu perníčky. Vůně skořice, hřebíčku, badyánu a medu. Úžasná vůně upečených medových perníčků je přesně tím, co k Vánocům neodmyslitelně patří. Z vyprávění mé šumavské babičky byl perník v minulosti velmi vzácnou sladkostí. Důvodem prý bylo koření, které si někteří lidé nemohli dopřát. A proto, když ho babička upekla, miloval jsem ho. Možná proto, že

ve mě vyvolala pocit, že jím něco mimořádného. Dnes mi to přijde úsměvné, ale stále tu jeho vůni i chuť zbožňuji. Perníková srdce z pouti, lité perníkové řezy, drobné perníčky – pečení perníků je úzce spjato se vzpomínkami na dětství, na vánoční čas, rodinu i všechny blízké. Kořenná vůně perníku neomylně připomene domov a maminku s kormoutkem v ruce, jak trpělivě zdobí jeden perníček za druhým. Perníčky jsou druhem cukroví, bez nějž si dokážeme Vánoce jen stěží představit. Žádné jiné pečivo nedokáže tak pošimrat nos a tak upoutat zrak jako voňavé, různě vytvarované a vyzdobené perníčky. Medové pochoutky provázejí člověka staletími. Perník – medovník je prastarý a možná že ještě starší než chleba, protože med divokých včel byl jednou z prvních potravin člověka. Názvem perník se medové pečivo označuje od doby, kdy se jeho chuť začala upravovat pepřem. Latinsky pepř – piper, odtud bývají perníkáři označováni názvem artopiperisté. Podle pepře v medovém těstě je také v němčině perník pojmenován Pfefferkuchen. Perník byl považován i za lék při potížích žaludečních a střevních. První zmínka o pernících pochází ze starověkého Říma, kde byly objeveny první stopy koláčků s medem. Základním přelomem k jejich rozšíření byl konec 11. století, kdy se křižáci vraceli z tažení a přinesli do Evropy kořeněné kousky chleba z Blízkého východu. Některé zdroje uvádějí, že perníčky přinesl do Evropy arménský mnich jménem Gregory z Nicopolis, který byl později prohlášen za svatého v ortodoxní církvi pod jménem Gregory Makar, a to již v roce 992. Sám se zasloužil o pečení chleba s voňavým kořením a vyučoval i další kněze a křesťany. Stalo se tak na francouzském území ve městě Pithiviers. Základním objevem bylo totiž přidávání zázvoru, který dal chlebíčkům nejen chuť, ale současně je pomáhal zachovat čerstvé. Do českých zemí přišel perník (nebo spíše pernikáři) ve 14. století. Protože perníky byly kvůli drahým a málo dostupným surovinám luxusním zbožím, usazovali se pernikáři ve velkých městech, kde měli větší odbyt. V té době byla výroba perníků výhradně v rukou odborníků, a to mužů, kteří se sdružovali do cechů. „Mekkou“ středověkého pernikářství byl německý Norimberk, kam odcházeli tovaryši na zkušenou. Řemeslo zažilo v historii své pády i vzestupy, odbyt zboží logicky velmi slábl v období válek, ale výrobci perníků se po období krize vždy zase postavili na nohy. Ve druhé polovině 19. století však přišla pro pernikáře rána v podobě rozvoje cukrářství. Rozmlsaným lidem tradiční medové pečivo zevšednělo a našli zalíbení ve vzhledově a chuťově lákavých zákuscích a dortech. Jako památka na „sladké umění”, jak bývá pernikářství nazýváno, se nám dochovaly dřevěné kadluby. První perníky se vytlačovaly do forem. Formy z pálené hlíny se používaly až do 16. století, kdy je vytlačily vyřezávané dřevěné formy. Říkalo se jim kadluby. Ty, které pocházejí z 15. a 16. století, jsou jednoduché, zdobené národními ornamenty. Kadluby ze 17. a 18. století jsou bohatě vyřezávané. Patří k nejkrásnějším projevům řezbářského umění. Odráží se v nich tehdejší společenský i náboženský život. V motivech se objevují bohaté ornamenty, zdobená roucha, podoby světců, portréty panovníků, i českých a uherských králů, milostné výjevy. Pod vlivem módy v období třicetileté války vzniká obliba jezdců na koni, dam a kavalírů v nádherných oblecích, často jedoucích v kočárech. Objevují se rodové erby a znaky. V 18. a 19. století se perník dostává do lidových vrstev a vznikají nové náměty: srdce, husar, panenka a panáček, miminko, abeceda, holubička, jelen koník a další zvířátka. Nastupují i různé technické vynálezy, vlak, parník, brýle, pistole, dělo a různé zbraně, hodiny a jiné. V oblibě jsou i postavy zástupců různých řemesel a zaměstnání: kominík, hasič, voják. Ve starších dobách vyráběli formy především zlatníci a rytci nebo řezbáři. Teprve později je začali dělat někteří zruční perníkáři i jiní dovední lidé. Byl-li perníkář současně i řezbářem, byl rozhodně ve výhodě a navíc byl u ostatních ve větší vážnosti.Formy se zhotovovaly z hruškového dřeva, které se pro ten účel nejlépe hodilo. Někdy se používalo dřevo švestkové, třešňové, lipové i bukové. Dlabání forem byla práce namáhavá, bylo třeba velké síly v prstech. Formy se zhotovovaly z prkének 3 až 5 cm silných, někdy byly i oboustranné, tj. se vzorem na obou stranách. Regionální původ perníkářských forem lze těžko určit. Perníkáři si je objednávali na různých místech, skupovali je z pozůstalostí apod. Kdo to byl fábulista? Perníkářský pomocník, jenž putoval krajem. Chodil od jednoho mistra k druhému, opravoval formy nebo dělal nové. Vyprávěl, co je kde nového, jak se kde vyrábějí perníky, jak se prodávají a podobně. K prodeji perníku míval perníkář vlastní krámek, většinou malý a jednoduše zařízený. V okně do ulice bylo vystaveno prodávané zboží, uvnitř býval jen pult a truhly na ukládání perníku. Na jemnější zboží se používaly lubové škatule. Nechyběly ani lísky na křehčí zboží a ošatky na úlomky perníků. Perníkové zlomky se někdy přidávaly zpět do perníkového těsta. Kromě prodeje ve vlastních krámcích jezdili perníkáři prodávat své výrobky na jarmarky a poutě. Od 19. Století jsou stále více nahrazovány perníky vytlačované do forem výrobky vykrajovanými pomocí plechových tvořítek. Na jejich povrch jsou nalepovány barvotiskové obrázky, staniol, zrcátka a ty parády jsou ještě domalovány cukrovou polevou.   Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora