Zprávy z internetu

  Čas adventní se sice odjakživa pojil spíš s půstem a tichým rozjímáním, oslavy Mikuláše měly spíše masopustní ráz. Po vsi chodil průvod, ve kterém bylo hned několik Mikulášů, čertů i andělů a doprovázelo je mnoho dalších masek. Podoba oslav se také lišila kraj od kraje – v chudých oblastech dávaly děti punčochu za okno, v bohatších Mikuláš navštěvoval stavení a děti obdaroval sám. Nejenže se malých nezbedníků ptal, jak byli hodní, ale zkoušel je i z modliteb. Hodné děti dostávaly jablíčka, ořechy a cukrovinky. Naopak zlobivé děti měly v punčoše syrové brambory nebo několik kousků uhlí. Mikuláš! Školáci spěšně

cupitali v blátivém sněhu, jen aby už někde doma v koutku mohli odříkávat slova prosebných modlitbiček a tiše přemítat o věcech, které právě co nevidět nadejdou, či posléze s nevinným pokrytectvím, dětem zálibně vlastním, před rodiči sehrát na poslední chvíli hodné stvoření, plné pokory a bezpodmínečné poslušnosti. Večer měl přece přijít svatý Mikuláš a nadělovat podle chování jednoho každého a zprávy matčiny buďto červeňoučká jablka a ořechy nebo – hrůzné to pomyšlení! – rukou čerta chrastícího řetězy pěknou výplatu metlou leckomu, jemuž se bylo důvodně jí co obávat… Svatý Mikuláš patří mezi vůbec nejznámější a nejoblíbenější světce. Na obrazech,ikonách a sochách je zobrazen jako biskup, stařec, z jehož tváře vyzařuje dobrota,starostlivost o druhé a Boží láska k člověku, které naplňovaly život tohoto světce.O sv. Mikuláši se nám dochovala celá řada legend, ze kterých můžeme čerpat poučení a pravdy i pro dnešní dobu. Legendy o svatém Mikuláši jsou neustále opakovaným poselstvím o bezpodmínečné Boží lásce, která našla svou podobu v konkrétním jednání člověka. Mikuláš vychází do světa, ulic, města, aby se setkával s lidmi. Vstupuje do jejich života, těžkostí a trápení, aby jim nezištně pomohl. Nezůstává na jednom místě, ale jeho cesta vede k dalším, kdo potřebují pomoc. V postavě svatého Mikuláše se promítají všechny křesťanské vlastnosti. Hlavně jeto štědrost a dobrota, o kterých se mluví ve všech dochovaných legendách. Legendy o sv. Mikuláši jsou příběhy o člověku, který se vzdává svého majetku a rozdává jej chudým a potřebným, aby je zachránil a obšťastnil. Mikulášova nezištná pomoc všem potřebným pramenila z jeho hluboké víry. Mikulášské průvody jsou v našich zemích známy už od 14. století. Z té doby existují první písemné zprávy o těchto událostech. Průvody vypadaly jinak než ty dnešní. Centrální postavou mikulášského průvodu byl Mikuláš, kterého představoval muž s atributy biskupa. Měl na sobě biskupské oblečení a nosil biskupskou berlu. Mikuláše někdy doprovázely ženy oblečené v bílých šatech s biskupskou čepicí. Říkalo se jim„Mikulášovy matičky“. V průvodu byly další postavy, například čert oblečený do kožichu, na hlavě měl rohy a jeho masku doplňoval ocas ze žíní a řetěz znázorňující symbol zla. Opakem čerta byl anděl, který měl bílé oblečení, hvězdu a křídla. Mezi další postavy patřil žid oblečený do starých šatů s uzlem na zádech; kominík, pohodný, ten měl bílé kalhoty, tmavé sako, černý klobouk a pytel.Součástí průvodu byli vojáci, turci, lufři (běžci), smrt, cikáni, pán, paní, sedlák, selka,pachole, táta, máma, bába s koštětem. Byly zde postavy zobrazující různá povolání:myslivci, dráteníci, mastičkáři, opálkáři, rohožkáři, brusiči, hodináři, vlásenkáři,řezníci, tovaryši. Byly zde strašidelné, parodující a jiné masky. Vedle Mikuláše šla někdy maska, která se jmenovala Brůna. Říkalo se jí bílý mikulášský kůň, ale koni se postava se moc nepodobala. Asi není člověk, který by neznal postavu světce Mikuláše, ať už je věřící,či nevěřící. Každý rok 6. prosince si připomínáme výročí Mikulášovy smrti. Lidé podle dochované legendy o třech jablkách pokračují v tradici Mikulášovy štědrosti a dělají radost dětem. Tato tradice se zachovala i za totalitního režimu, přestože bylo snahou odstranit všechny náboženské zvyky. Napadlo vás někdy, proč vlastně Mikuláš, anděl a čert chodí o den dřív? Může za to taková malá vzpoura proti času. Na první pohled to nemá žádnou logiku – Mikuláš má svátek 6. prosince, ale trojice nadpozemských bytostí navštěvuje děti už den předem, kdy slaví Jitka. Dnes už se nad tím téměř nikdo nepozastavuje, a proto o skutečném důvodu málokdo ví. Důvod je přitom velmi zajímavý a datuje se téměř pět století zpátky. Za vším stojí přechod na tzv. německý mechanický čas v roce 1547. Do té doby, než lidé začali používat hodinky, se totiž denní doba určovala úplně jinak, a to podle úhlu stínu od slunce. Velmi zjednodušeně řečeno, pro naše předky začínal nový den západem slunce, ne až po půlnoci. Ráno potom nastalo v okamžiku, kdy slunce vyšlo, nikomu přitom nevadilo, že v létě to bylo o mnoho hodin dřív než v zimě. Východem slunce udeřila nultá hodina, v poledne pak bylo šest hodin a večer při západu slunce dvanáct. Lidem trvalo padesát let, než si na nový čas měřený hodinkami zvykli. Dnešní generace už si to jinak ani nedovede představit, přesto si ale odkaz našich předků připomínáme alespoň na Mikuláše. Právě proto chodí už večer před svým skutečným svátkem – podle starého času bylo totiž už po západu slunce 6. prosince, nemuselo se čekat až na následující den. V katolickém prostředí západní a střední Evropy přetrvalo zejména vnímání Mikuláše jako dárce a přítele dětí. Zvláštní úctě se tento světec těšil u Karla IV., který vnímal jeho jméno jako analogii ke jménu nejvýznamnějšího českého světce Václava (Venceslava). S Mikulášem a Karlem IV. se pojí i jedna originální česká legenda. Podle kronikáře Beneše Krabice z Weitmile chtěl Karel v roce 1353 dokonce vlastnoručně uříznout prst z ostatku ruky tohoto světce, aby jej umístil do zdobeného relikviáře (sběrem ostatků po celé Evropě byl proslulý). Jenže ve chvíli, kdy císař prst nařízl, se prý objevila čerstvá krev. „Zachvácen zbožným strachem“ se tedy vzdálil, a když se později vrátil v doprovodu arcibiskupa Arnošta z Pardubic, zjistil, že prst přirostl zpátky k ruce.   Zdroj: GRÄSKE, Klaus. Svatý Mikuláš člověk plný Boží lásky. Brno : Kartuziánské nakladatelství, 2007. Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora