Zprávy z internetu

  Svátek svaté Barbory je předzvěstí blížícího se Štědrého dne. Slaví se pouhé dva dny před svatým Mikulášem a proto se mnohde stalo, že se tyto dva svátky slily a zvítězil známější Mikuláš. Rozkvetlé barborky o Vánocích symbolizují nejen příchod nového světla v podobě Ježíše Krista, ale původně připomínají i právě proběhnuvší zimní slunovrat, který v konečném důsledku způsobí zánik zimy a příchod dalšího květy ozdobeného jara. Původně pohanský zvyk trhání barborek se jako jeden z mála uchoval do dnes. Klidné postní období naplněné rozjímáním a návštěvami ranních rorátů na venkově zpestřovaly již výše zmiňované obchůzky tajemných maskovaných bytostí. Svatá

Barbora je však v našem kraji známá spíše díky věštění na vdavky, budoucí život a splnění jiného přání v příštím roce pomocí třešňových větviček, tzv. barborek, které však mohly nahradit i ratolesti jiných ovocných stromů. Šlo a dodnes jde o široce rozšířený obyčej, který se objevoval hned v několika variantách. Podle té nejrozšířenější děvčata větvičky řezala za tmy, a pokud možno tajně. Proto si dívky musely toho dne opravdu přivstat. Když jim větvička rozkvetla do Štědrého dne, mohly se těšit na vdavky nebo na opětovanou lásku. Někde děvčata zase nařezala tolik roubů, kolik měla přání. Když větvičky vypučely do Božího hodu vánočního, měla se přání vyplnit. Jednotlivá přání děvčata vyslovovala při namáčení proutků do vody, čemuž ovšem nesměl být nikdo přítomen. Jinak by se věštba nevyplnila. V německém prostředí zmiňuje zvyk řezat třešňové větvičky Anton Vrbka. Zároveň se svátkem sv. Barbory však uvádí i první adventní neděli. Pokud větvičky vykvetly do Vánoc, děvče, které je utrhlo, se mělo příštího roku provdat. ….„Dávaly se do vody, buď třeba do chléva nebo za pec. Děvčata měla za povinnost je zalévat. Nabírala do úst vodu a zalévala je denně z úst.“…..Také se kromě větviček ovocných stromů řezaly také výhonky vinné révy. Ty se daly do vázy, a pokud se zazelenaly před Vánocemi, hospodář mohl očekávat příznivý rok. „Barborky“ se rovněž darovaly blízkým přátelům a rodinným příslušníkům. Místy rozkvetlé větvičky umístěné na slavnostním stole nahrazovaly vánoční stromek. Pomocí rozkvetlých větviček se věštilo rovněž v Dolním Rakousku. Jde ovšem také o zahajovací den dlouhé řady adventních obchůzek, jejichž původ spadá až k oslavám zimního slunovratu, pro nějž bylo charakteristickým znakem převlékání do různých lidských i zvířecích podob. Na některých místech chodívala žena přestrojená za „Barborku“ s metlou či štětkou, která strašila děti, dívala se na přízi a odměňovala nebo trestala. Obvykle byla celá v bílém, hlavu měla zahalenou a k tomu chodila ještě v bílých punčochách. Když vstoupila, nemluvila ani nepozdravila a v rohu u dveří začala líčit. To postupně zopakovala ve všech koutech místnosti. Mlčky také odešla. Na rozloučenou jen všem podala ruku, děti neobdarovávala, a když jim něco dala, rozhodně je to nepotěšilo. Místo očekávané nadílky totiž dostávaly pouze brambory, nakrájenou řepu a uhlí. Lidé věřili, že chrání rodinu před náhlou smrtí. Jindy přicházela s husí peroutkou a tou smejčila za almarami, pod všemi obrázky a vytírala pavučinky, což bylo nemilé především hospodyním. Svatá Barbora držela lampičku, symbol života, jež se v tento den zapalovala. Zvyk se udržel mnohde až do dnešních dnů. A my se po letech vracíme k tradici – zapalujeme „Barbořina světla“, stejně jako svítívaly havířské kahany, v podobě nejrůznějších lampiónů, lucerniček a svíček. Obyčej venkovských pochůzek se vyvinul z lidových her a divadelních představení, která se hrála až do 18. století na den svaté Barbory. Rukopisy těchto her se dodnes dochovaly a jejich předlohou byl život světice. Devětadvacet knoflíků jako poctu svaté Barboře mají na své uniformě horníci. Právě ve 29 letech jejich patronka zemřela mučednickou smrtí. Tři knoflíky zůstávají rozepnuté, tolik let prý trpěla ve vězení. A jedna pověst ze Šumavy: Nedaleko Javorníku na Šumavě se nachází kamenný blok nad Nicovem. Lidé ho pojmenovali Královským kamenem (1059 m). Stejně tak i celý vrch. Vypráví se také, že v blízkosti kamene kvete jen o dni svaté Barbory čarovný květ. Kdo květinu najde, může získat velké bohatství, které je zde ukryto. V jednom z balvanů je vytesána kaplička, datovaná podle vytesaného nápisu do roku 1899. Jiná pověst vypráví, že zde kdysi stával mocný hrad. V něm služebníci prahnoucí po moci zabili svého krále. Ten je, dříve než skonal, proklel. Vysvobodit je a získat hradní bohatství, muže jen ten, kdo najde čarovnou bylinu. O Valpružine noci se na vrcholu objevuje deska s letopočtem zániku světa. V určité době se odtud také ozývá zvuk trubky ohlašující nebezpečí.   Zdroj: EKERT František – Církev vítězná: životy Svatých a Světic Božích. 4. svazek. V Praze: Nákladem Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1899. TUMPACH, Josef, ed. a PODLAHA, Antonín, ed. Český slovník bohovědný. Díl 1., A-Bascape (sešity 1–21). Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1912. Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora