Zprávy z internetu

  Kolem stavení ležel bílý sníh, který nevěstil nic o tom, že by se zde pracovalo. Stopy v něm zanechali jen vrabčáci, kteří se sháněli po něčem k sezobnutí. Pár dní před Vánoci se ale přece jen něco začalo dít. Lidé se připravovali na domácí porážku – na zabijačku. Pro štědrovečerní i novoroční tabuli byla příznačná hojnost a pestrá skladba pokrmů, která měla ovlivnit zdar a blahobyt v nadcházejícím roce. Dlouhou historii měly vánoční zabíjačky, pojídalo se proto hodně vepřového. Že se tím lidé dostávali do rozporu s církví, která po svých ovečkách požadovala na Štědrý den půst? Žádný problém.

Zabíječka se odsunula o den před nebo za Štědrý den. Večeře 23. prosince bývala tak bohatá, že se pro ni vžilo označení hojná, tučná nebo obžerná, a nebo také tučný večer, že druhý den nebyl hlad. V lidové tradici je dávným obrazem plodnosti a blahobytu především prase, které bylo jako obětní zvíře známo jak starým Řekům a Římanům, tak Slovanům, Keltům či Germánům. V keltském prostředí zosobňoval kanec sílu, odvahu, bojový zápal i moc a postupem času se z tohoto zvířete stal symbol boha Teutata. Germáni je uctívali jako posvátné zvíře božstev plodnosti Freya a Freyje. Polabští Slované přinášeli mladá prasata za oběť Svarožičovi, bohu pozemského a snad i nebeského ohně, který se však v těchto končinách nakonec stal božstvem válečným. Nakonec i tolik známé zlaté prasátko pro štěstí vychází zřejmě z pozůstatků obdobných dávných mýtů. Vepřové maso, zejména hlava, v níž se podle víry soustřeďuje veškerá síla obřadního zvířete, se proto jedlo v přelomových dnech začínajících nové období, tj. na Boží hod vánoční. Vepřové navíc patřilo k významným obětním darům určeným předkům a hospodyně zabíjačkovou výslužku v čase Vánoc roznášely rovněž chudým lidem a sousedům. Za podobnými příklady však nemusíme chodit daleko.Na druhé straně Šumavy, v Bavorsku se maso a zabíjačkové pochoutky z vánočního prasátka zvaného „Mettensau“ podávají po příchodu z půlnoční mše ještě dnes. Takovouto „tučnou“ či „obžernou“ večeři, jejíž součástí bylo i vepřové maso, máme místy doloženu také na Šumavě, kde se však v důsledku předepisovaného církevního půstu přesunula také ještě na předcházející večer, tedy na 23. prosinec. Benediktinský mnich Jan z Holešova, žijící v době vlády Václava IV., však psal také o tom, že české Vánoce nebyly jenom křesťanským svátkem, ale také svátkem neřesti, obžerství, opilství či lidové magie: „…se v tak slavnostní předvečer přežírají, druzí opíjejí a jiní nejen do večerní hvězdy, ale i do jitřní hvězdy na chválu ďáblovu bdí, hrajíce v onen nejsvětější večer v kostky a zkoušejíce, jaké budou míti v kostkách štěstí po celý budoucí rok…“ A tím jeho znechucení vánočními obyčeji nekončilo: “Měšce drželi v ruce a míchali penězi ne proto, aby je rozdávali, ale aby se jim budoucí rok peníze množily a aby na ně měli štěstí. Dárky posílali ne na památku nebeského seslání, nýbrž aby sami měli po celý následující rok štěstí. Ti, kterým se toho večera něco odepřelo, prorokovali: Zle se ti povede tohoto roku, protože tohoto večera nic nedaruješ.” České vánoce jsou spojeny s hojností jídla. Již v 19. století Čeněk Zíbrt zapsal “Vánoce jsou Vánoce a pečeně je jejich sestra”. Výtvarně toto pořekadlo mistrovsky zpodobnil malíř Josef Lada. Rozšířenou vánoční tradicí byla vepřová zabijačka. Málo kdy se však připomínají zvyky, které toto zimní období doprovázely a byly současně jakýmsi ukončením hospodářského roku. Našly se ale oblasti, kde si lidé večeři 24. prosince nedovedli bez dobře vypečeného selátka vůbec představit. Báli se pověry, že v opačném případě by jim v příštích měsících uhynul dobytek. Ryby byly dlouhou dobu považovány za postní jídlo, ale nikoli jako typicky vánoční. Na mnoha místech měli naši středověcí předci Štědrý večer spojen s obřadním popíjením piva a to v neomezeném množství. Tento zvyk přišel ze severu Evropy ještě z pohanských dob a udržoval se ještě na počátku 18. století. Pilo se na dobrou úrodu, zdraví dobytka, ale také na dobré vztahy mezi lidmi v následujícím roce. Zabíjačky probíhaly zejména v zimních měsících, kdy bylo možné maso nejlépe konzervovat na horší časy. Stačí jen připomenout dílo Josefa Jungmanna, který se pokoušel ještě v počátcích 19. století přejmenovat měsíc Vánoc na „prasinec“. Zabíjačka je lidové označení činností spojených s domácí porážkou prasete a zpracováním jeho masa. V tradičním lidovém prostředí se zabíjačka odehrávala před Vánocemi, kvůli zaopatření rodin vepřovým masem a sádlem v zimním období i z důvodu nedostatku krmiva pro dobytek a domácí zvířata. První zabijačky se podle historických dokumentů konaly už v 10. století našeho letopočtu, kdy se tvořilo řemeslo řezníka. Z listin z 10. století našeho letopočtu se ví, že již v té době mezi tzv. řemesla poddaná čili dvorská patřili též řezníci. Říkalo se jim carnifices, ale tehdy se zabývali pouze porážením dobytka. Aby bylo možné velké množství sádla, masa či výrobků z vnitřností dobře uchovat, patřily jim zimní měsíce. Pradávný rituál začíná za rozbřesku s příchodem mistra řezníka, nedlouho po skolení čuníka už se jako svačinka podává první chod – pečený bůček s chlebem. Pokračuje se ovarem a křenem silným jako zvon, k obědu nesmí chybět bílá ovarová polévka s kroupami. A kdo vydrží do večeře, pochutná si na čerstvých jitrnicích, jelítkách se zelím a samozřejmě na tmavé polévce se zvučným názvem „prdelačka“. O vzniku tlačenky koluje mezi řezníky tato historka. Na domácí zabíjačku kdysi pozvali strýčka ze sousední vesnice. Strýček byl velmi přičinlivý a co zbylo, dával do pytlíku, který měl schovaný pod kabátem. Kousky masa, ovaru, kůží, vše ještě zalil bílou polévkou která zbyla. Když se vracel unavený večer domů, mrzlo a vše v pytlíku ztuhlo. Ráno si vzpomněl na ,,výslužku“ ze zabijačky, vytáhl pytlík, nakrájel ztuhlou hmotu a ochutnal. Mělo to vynikající chuť a tlačenka byla na světě! Ovšem samotný název tlačenka se začal používat až začátkem 20. století.   Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora