Zprávy z internetu

Adventní jitro. Teď leží vrchy v samém sněhu a z hvězd se na ně line třpyt… Vítr jde z dálek beze břehů a chce čas z mrákot probudit. Hluboce usnuly ty lesy, zvlášť jedle voňavý má sen, odněkud ze tmy podnebesí zticha se zvedá nový den. Jak bystřina z hor do údolí se řine noc a její stín. Na štíty hor se světlo drolí a jasní obzor v zářný klín. Advent, hodina, kdy se dnívá a odhaluje tajemství… Kruh hor kolem se rozhořívá a Boží stopa se v něm skví. Náš pohled východ s touhou čeká a míří k pásu

obzoru, kde jitro, síla věkověká, nad noc se vznese nahoru. To Bůh své ruce vlídně zdvíhá a s láskou žehná tuto zem. Hvězdy blednou a pryč je tíha, světlo jde k nám, my vstříc mu jdem… Kašperskohorský kronikář Engelbert Panni popisuje večerní život na střední Šumavě takto: „Když se venku stmívá, Šumava je zahalena do bílého hávu, k zemi padají velké sněhové vločky nebo řádí vánice, je ve vytopené světnici u velkých kachlových kamen anebo peci velmi příjemně. Babička vypravuje dětem pohádky a večer, přicházejí k hospodyni sousedky s kolovraty. Shromáždí se kolem hřejivých kamen a při světle plápolající louče si při předení povídají. Vyprávějí si všelijaké historky, naslouchají předčítání hospodáře z bible a z kalendářů a tak tráví zimní večer až před půlnoc.“ V období po svátku svatého Martina se v minulosti na českém venkově skončilo s polními pracemi a život našich předků se pomalu přesunul pod střechu, do tepla domova. Na začátku zimy začíná čas rozjímání, klidu a ticha, ponoření do sebe samého. Řada obyčejů však stanovené zákazy porušovala a lidé se jimi vraceli k obřadům pohanským, spojených s oslavou slunovratu. Předlouhé soumraky a černé noci vytvářejí ze zimy dobu všemožných kouzel z tajemných zimních dnů. Co se dělo ve světnicích za dlouhých zimních večerů? Dralo peří, zpívalo, povídalo nebo se mezi staveními mihly tajemné postavy Lucií či Ambrože. Besedy, tj. odpolední a večerní návštěvy, při nichž se povídaly různé historky již počátkem 20. století nebývaly běžné, pomineme-li ovšem besedování na návsi během teplých měsíců roku. Přes zimu se však venkované příležitostně scházeli u spřádání lnu a konopí nebo při draní peří. V rodinách, kde měli děvče, se totiž dlouho chovaly husy ve větším počtu, aby si budoucí nevěsta mohla přinést do manželství peřiny a polštáře, které svého času patřily k nepostradatelným součástem výbavy. Dlouhé večery si však ženy s děvčaty krátily povídáním, jehož se ovšem účastnili i muži, především zdatní vypravěči nebo mládenci, které vábila přítomnost svobodných dívek. Malé děti s napětím poslouchaly pohádky a příběhy o strašidlech a zázracích, hrály se hry, zpívalo se a četlo z lidových kalendářů, které se v předvánočním čase hemžily různými legendami o světcích a poutních místech. Téměř v každé obci bylo takových pověr, zvyků a obřadů nepočítaně. Některé se odlišovaly, některé si ale byly velmi podobné. Hlavně co se týkalo čarodějnic a zrušení jejich zákeřné moci. Magické obřady se ale časem staly zábavou a veselou lidovou tradicí a některé z nich přežívají dodnes. Dračky a přástky zpočátku provázel svit loučí a svíček, později malých olejových lampiček, které nakonec nahradily petrolejové lampy. K přástkám a draní peří se ženy scházívaly ještě odpoledne. Neotvíraly se dveře a nesmělo se kýchat nebo foukat, aby se husí pápěrky nerozletěly po celé místnosti. Jestliže ženy začaly s prací dříve, u velkostatkářů dostávaly na talíř knedlík se zelím a maso, nebo buchty velké jako cihla, ve mlýně např. velký krajíc chleba s dírou zacpanou medem. Med však býval součástí pohoštění i tam, kde chovali včely (např. myslivna). Všechna tato jídla byla pro chudé ženy hotovou událostí, a tak není divu, že se dračky a přadleny lakomým hospodyním široce vyhýbaly. Když se ženy sešly nad stolem později, draly obvykle do deseti večer a před odchodem jim hospodyně připravila drobné pohoštění. Na velký talíř nabrala uvařené sušené ovoce nebo jablka s chlebem, ke kávě nebo čaji přichystala buchtu či chléb. Babičkám dávaly pro zahřátí na cestu domů do čaje také pálenku z ovoce. Na zakončení práce se v domě vystrojily „dodýrky”, německy „Federhahn”, tj. doderná. Ke kávě nebo čaji se slivovicí se napekly buchty a bábovky, které později vystřídaly různé cukrovinky a od poloviny 20. století doplnily ještě vařené párky s hořčicí. Poněvadž šlo o večerní pohoštění, pečené či vařené maso se obyčejně nepodávalo, zato se pro obveselení pily sladké, čili „babské” likéry. Pak se již jen zpívalo, a pokud byl přítomen také některý z místních muzikantů, třeba i tančilo. Draní peří a hostina přichystaná k jeho závěru probíhala obdobným způsobem i v německém prostředí. V zimě ovšem nepracovaly pouze ženy. I muži své povinnosti přesunuli z polí do vytopené domácnosti. Tkalo se, vyráběly se košíky, ošatky i drobné předměty ze slámy, nastal čas opravit zemědělské náčiní a přichystat se na jaro. Děti si zase od počátku adventu nosily z lesa mech, větévky a šišky, s jejichž pomocí vyráběli domácí betlémy. Z vytištěných archů, dříve to bývaly obrázky Mikoláše Alše, později také Josefa Lady, vystřihovaly figurky, které podlepovaly tvrdším papírem a chystaly je k umístění do betléma. Domácí betlémy, papírové i figurkové, jsou nakonec oblíbenou součástí vánočních svátků dodnes. Před Vánocemi ovazovali hospodáři vybrané stromy povříslem jako poděkování za úrodu. Ovocné stromy byly mimo to chráněny slámou nebo proutím proti mrazu a zvěři, tak jak to bylo zvykem i dříve. Vánoce se postupem času stávají čímsi novým. Vzpomínky na čas vlastního dětství ožívají. Na to, jak jsme tehdy dokázali vší silou srdce věřit tomu, co se přihodilo v betlémské stáji. S jakou nepředpojatostí jsme hleděli na dítě v jesličkách a jak jsme se s ním uměli cítit zajedno. Není to stará zkušenost: ta niterná radost malého děcka a stejně tak jeho neutišitelný pláč nás ještě dosud nenechávají lhostejnými.   Zdroj: HERYNEK, Petr. České vánoce Weihnachten tief drin im Böhmerwald, Anton Sika – Jan Mareš Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora