Zprávy z internetu

  Začaly plískanice, sníh se střídal s blátem, den se krátil a brzy se začalo stmívat. Nastaly dlouhé a pochmurné večery. Polní práce dávno skončily, hospodáři se věnovali opravám chalup, nářadí i všeho, čeho je potřeba kolem domácnosti. Hospodyně obstarávala dobytek a drůbež, vařila, pospravila prádlo a uklízela domácnost. Jak ale padla tma, scházely se ženy a dívky vždy u jedné z nich a předly len. Ušetřily tak světlo, svítilo se loučemi, ale také trávily smutné večery pospolu. Při přástkách bylo veselo. Zpívaly se písničky a především se vypravovaly pohádky a strašidelné příběhy. Tak starší předávaly mladším báchorky a pověsti,

písničky a zvyky. Nejoblíbenější bylo vyprávění o nadpřirozených bytostech, tam přišli na svět všelijací vodníci a víly žijící v rybnících a lesní žínky, které bydlely v lese společně s lesním mužem a hejkalem. Hrdiny pohádek bývali často prostí lidé. Ti svojí chytrostí, šikovností nebo laskavostí přemohli zlo, které se jim postavilo do cesty a bývali odměněni. Tak malý sedláček našel hrnec dukátů, Hloupý Honza přemohl draka a dostal princeznu a půl království a hodná, pracovitá, ale chudá děvečka se provdala za prince. Oblíbenou postavou býval čert. Byli většinou hloupí koktaví nebo popletové. Takových se nikdo moc nebál. Jiný byl ale sám Lucifer, vládce pekla.Ten býval strašlivý. Někdy přišel na zem a vyhlédl si nějaké zlé, lakomé a hádavé děvče za nevěstu. Ta pak musela všem čertům v pekle sloužit. V pohádkách se objevují i vysloužilí vojáci.Těch bylo dost i ve skutečnosti, protože vojna byla pořád někde. Po dlouhé službě, která trvala taky sedm až jedenáct let, skončili třeba s dřevěnou nohou, a tak si opatřili flašinet, obcházeli vesnice a žebrali. Vyprávějme si staronové příběhy. Nevíme vždy přesně, proč se zrovna tento a ne jiný příběh dostal do legend. Ale chceme mu naslouchat jako svědectví starého života. Snad je za naší touhou slyšet, jak náš kraj ožívá vyprávěním předků, skrytá i hlubší touha: dostat se až k onomu tajemnému začátku světa, k tomu, který všemu dává život a všechno posvěcuje. Za skřítky, strašidly a hroznými mordy je cítit vůně tajemnosti a nesamozřejmosti světa. Za tajemstvími je cítit tajemství. V zimě je na besedy čas. Ženské spustily kolovraty, mužští zapálili silný kroucený tabák, pašovaný z Bavor, a mluvili.. .” Někteří loupali do putýnek a do škopků řepu, aby bylo čím krmit husy a kačeny. Sousedé přicházející do domu na besedu byli přijímáni a vítáni s jistou obřadností: nabídlo se jim místo na sedění, „aby neodnesli spánek”, a podal se jim chleba, aby si ukrojili; když odcházeli, vyprovázeli je domácí k uličním dveřím. Tyto dlouhé zimní sousedské besedy byly spjaty často s různými pracemi. To platí o přástkách, jež patřily zejména ženám a děvčatům a bez nichž „neznali bychom na sta nejkrásnějších našich pohádek, nejroztomilejších říkanek, hloubavých hádanek a ryzích národních písní.. . V českých zemích snad neexistuje hrad nebo zámek, ke kterému by se nevázala nějaká zajímavá pověst či zvěst o neobvyklých úkazech. Žádný však není opředen tolika tajemnými až strašidelnými příběhy jako Kašperk. Pusté zdi, shlížející z vysokého strmého vrchu impozantně přes lesní výšiny na skromná políčka a žalující poutníkovi na lidskou touhu ničit, jsou troskami někdejšího královského hradu Kašperk. Některé odborné prameny označují Kašperk dokonce za nejstrašidelnější hrad v Čechách. Příčinou jsou pověsti vážící se k hradu a k jeho okolí. Pověsti jsou opravdu často tajemné a nezřídka k lidem velice tvrdé až kruté. Za každou chybu zde lidé tvrdě zaplatí. Jaké by to bylo, vydat se po setmění na toto tajemné místo, které je opředeno mnoha tajemnými legendami a spojeno s mnoha záhadnými bytostmi? Co na tom, že k pravdivému jádru si dávní vypravěči leccos přimysleli. Vždyť právě to je na pověstech krásné. Uchvacující atmosféra potemnělé hradní zříceniny rozehrává hru světla a stínů, hru plnou tajemství a netušených souvislostí. Kamenitými lesními cestami na Kašperk prosvítají zrcátka zapadajícího slunce, které vypadají jako zlatinky. Mezi velkými šumavskými smrky se hrad Kašperk najednou vyloupne jako fata morgána. Staré pověsti praví, že Kašperské Hory byly s Kašperkem spojeny podzemními chodbami. Jedna z nich měla končit pod radnicí, druhá pod kostelem. Lidé, kteří pracovali dřív na polích mezi městem a hradem, často ze země slyšeli temný rachot a vzápětí vzdálený pláč a nářek. Ví Bůh, jakému strašidelnému duchovi se zachtělo rámusit! Gotický hrad Kašperk kdysi putoval z ruky do ruky. Sloužil také jako popravčí místo, kde bylo uťato bezpočet hlav hříšníků, hrdelních zločinců, kapsářů a nepohodlných lidí. Od konce 16. století ztrácel svůj původní význam, na jeho údržbu se již nedostávalo prostředků, a tak chátral a pustl. Měnil se ve strašidelný hrad, v jehož okolí se prý děly divné věci. Jednou se stalo, že ze Strakonic šli do Kašperských Hor tři krejčovští tovaryši. Když došli k Pustému hrádku, stihla je noc, uložili se proto v polozřícených komnatách. Probudil je hluk, který sem doléhal z trosek hradu. Bylo slyšet křik, rachot bubnů, troubení a hluk zbraní. Za tmy se neodvážili z úkrytu vyhlédnout, až když vyšlo slunce, přemohla je zvědavost. Šli se podívat, co se na Kašperku dělo. Na rozlehlém nádvoří hradu bylo ale hrobové ticho. Náhle však z hrůzou spatřili, že pod severní věží se vzduchem pohybuje mnoho těžkých mečů, jako by nějací neviditelní válečníci spolu bojovali a do sebe sekali. Chvíli byli zaraženi, tu ale jeden z nich, mladý a nerozvážný, vytáhl velký nůž, skočil k těm křížícím se mečům a rozkřikl se: „Ztraťte se odtud, teď jsem tady já a žádné strašení tu nestrpím! Buď tu budete vy, nebo já!“ Sotva to dořekl, rozťal mu jeden z mečů hlavu. Oba jeho druhové se zděšeně rozběhli do města a volali o pomoc. Lidé se vyzbrojili a vydali na hrad. Tady však bylo opět ono hrobové ticho, jen mrtvý krejčík ležel uprostřed nádvoří. Zvedli je tedy, uložili na máry a chtěli odnést na hřbitov. Hradní brána však byla náhle pevně uzavřena. Bezradně stáli všichni před mohutnými vraty, tušili, že se ocitli v moci tajemných vládců hradu. Pak spatřili vysoko nad sebou na cimbuří shrbenou starou ženu v černém rouchu. Ta na ně zavolala, že z hradu vyjdou, jen když na nádvoří složí všechny své zbraně. Nezbylo tedy nic jiného než poslechnout. Brána se pak sama otevřela a všichni mohli bez úhony hrad opustit. Oba krejčíci, kteří to řádění přežili, seděli večer v hospodě a zapíjeli leknutí. Temná hospodská síň se náhle rozsvítila, ve vzduchu se začaly míhat meče a oba krejčíky rozsekaly. Podobných příhod se vyprávělo v okolí mnoho, a proto dostal Kašperk označení nejstrašidelnější hrad široko daleko a lidé se mu raději vyhýbali obloukem. Přástkové vyprávění za tmavých večerů se snad už ani na horách nepěstuje. A tak se všechny postavy po dlouholetém neustálém putování Šumavou se uchýlily do chladných archívních prostor, kde žije s jinými legendárními bytostmi již jen ve starých kronikách.   Zdroj: Budweiser Zeitung, 1936, č. 47, s. 4 Herbert von Marouschek, autor překladů a českých textů Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích, J. Herben. Do třetího a čtvrtého pokolení, I Zíbrt, Č.: Veselé chvíle v životě lidu českého Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora