Zprávy z internetu

  Tak ticho v lese je, místo cest závěje, i stezky samej sníh, nic nezvostalo z nich. Tak nějak to v zimě vypadalo v hlubokém horském hvozdu našeho šumavského domova. Týdny před Vánocemi napadlo místy tolik sněhu, že se mohlo začít se svážením dřeva. Lesní dělníci vyrazili brzy ráno s ruksakem na zádech a sáněmi, které táhli za sebou. Po vykonané práci byly sáně během sezóny svážení vždy odstavovány na složišti dřeva. Náš tatínek, řečený”Werchtl Franz”, byl jedním z oněch rázovitých svážečů dřeva. Častokrát myslím na to, co ti muži dokázali. Můj otec si nikdy nestěžoval, že je snad unaven

a nemůže už dál. Ba naopak: byl vždycky dobré nálady a dobré mysli. Nutno pomyslet, že nejprve bylo třeba vytáhnout sáně do strmého svahu a prošlapat přitom dráhu, kterou teprve pak mohl naložený povoz sjet dolů. Tak zvané “brusné dříví” bylo v létě poráženo ruční pilou, odkorňováno a přiřezáváno na správný rozměr, aby čekalo na odvoz. Na nepřístupných místech, kam se nedalo dostat s volským potahem, musela být kulatina o průměru 40 až 50 centimetrů nakládána na saně a odvážena k železniční stanici, odkud bylo pak dřevo nákladními vagóny dopravováno k dalšímu zpracování na pile. Bylo potřeba velké obratnosti, aby se sáně naložené dřevem svezly k místu určení. Býval za ně často ještě připojován svazek polen. Vlastní náklad byl na saních svázán dohromady provazy a řetězy a pevně zajištěn, než se měl vydat svahem dolů. Brzdu, která se dokázala hluboce zarýt do sněhu, měl svážeč pevně v rukou, aby zabránil nehodě. Přesto se kdysi jedno poleno smeklo a zlomilo mému otci nohu. Jeho kolegové v práci ho přivezli na saních domů, při čemž mu ještě stačila omrznout pata. Bylo to 19. prosince 1939. Teprve druhého dne se dostavil lékař s vytouženou pomocí. Následkem byla i tak vysoká horečka z infikované rány – myslili jsme si tenkrát, že otec už nebude nikdy schopen práce. Teprve v květnu následujícího roku se mohl zase ujmout díla. Opatřeni prostou stravou vydávali se lesní dělníci časně ráno na cestu, s bandaskou černé kávy, několika vařenými vejci, nějakým lívancem (plackou) či kusem tvarohu a k tomu jeden velký kus chleba . Neexistovalo vzít s sebou uzeninu nebo studenou pečeni, vůbec už láhev piva. V zimě by cokoli tekutého zmrzlo, nebyly ještě nijaké termosky. Výstup k nejvyšším místům se absolvoval tak dvakrát denně, k níže položeným dokonce třikrát za den. To, co dokázali naši otcové, by dnes bylo prostě nemyslitelné. Když nastal večer a tatínek se vracel domů, běžely jsme mu my děti kus cesty naproti už proto, poněvadž mu vždycky pro nás zbyl kousek chleba, který jsme s velkou chutí zhltly. Přísloví praví: “Chleba šel přes mnohé kořání a mnohé neduhy zahání.” – k tomu obdobné české: “Kdo jí chléb přes kořeny nesený, toho zuby nikdy nebolí.” Tomu jsme pevně věřily. Mám ještě trvale v paměti mnohé obrazy z mých dětských let, když třeba “Jager Kutscher” od knížete Schwarzenberga projížděl se svým nákladem dlouhého dřeva naší pokojnou vískou Šenavou ke složišti dřeva při vlakové zastávce. Ten jasný cinkot zvonků na koňských postrojích bylo slyšet už zdaleka a zněl našim uším jako nějaká hudba. Patřilo to ke každodennímu obrazu vsi, ať už bylo léto či zima, ať už šlo o saně či povoz s koly. Rodiče i my děti jsme byli spokojeni i s málem, nevadila nám skromnost či tělesná námaha. Dávno, dávno již tomu… z české literatury se těmi slovy připomínají první slova “Babičky” Boženy Němcové.   Zdroj: Glaube und Heimat, 1998, č. 2, s. 28 Anna Ammermüllerová. autor překladů a českých textů Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora