Zprávy z internetu

  Osídlení zdejší oblasti se datuje až do dob mladší doby železné, tehdy sem přišel kmen Keltů. Trvalé osídlení kraje pak začíná v 6. – 10. století, kdy se zde usazují slovanské kmeny. Strašínská obec původně vznikla ze samot, které se postupem času rozšiřovaly a sbližovaly se. První dochovaná písemná zmínka o vsi samotné pochází z roku 1254. Z dochované zprávy vyplývá, že zdejší faru spravovali strakoničtí johanité. Ves již tehdy pravděpodobně patřila Vítkovcům, předchůdcům Rožmberků. Ve 13. století se také datuje vznik hrádku v blízkosti Strašína na skalnatém hřbetu Na výškách. O vzniku názvu obce existuje několik domněnek. Podle

jedné je jméno „Strašín“ odvozeno z osobního jména „Stráša“ (Strášův dvůr, sídlo). Jiná teorie název odvozuje od základu „stráž“, pocházejícího od strážní funkce vsi u stezky z bavorského Pasova. Nabízí se také teorie, podle které zde v minulosti došlo k nějaké strašné nebo strašidelné události. Dokonce se traduje, že ve staré knize, která byla uložena v žihobeckém kostele, je latinsky zapsáno: „Strašeň locus horribilis“ – Strašeň místo hrůzné. Ať už je původ jména obce jakýkoliv, musel název v průběhu let projít dlouhou cestou, než dosáhl dnešní podoby. V roce 1254 se tak v dochovaných materiálech objevuje tvar Strahen, r. 1274 Strazen, r. 1380 in Strassin, r. 1405 Strassin, na počátku 17. století Strassen, po roce 1617 Strassyn a do roku 1924 pak Strašeň. V roce 1924 je úřední název obce změněn na dnešní tvar Strašín. Roku 1274 prodává Vítek z Krumlova Strašín se dvěma mlýny a pozemky strakonickému převoru. Dalšími majiteli obce se stávají pánové na Rabí. K roku 1369 je zdejší kostel uváděn jako farní a poutnický. Kostel byl s historií obce úzce spjat – to, že se zde několikrát v roce setkávali lidé z celého okolí, mělo na rozvoj Strašína pozitivní vliv. O umístění kostela na vysoké skále uprostřed údolí vypráví několik legend. Podle jedné bylo původní místo výstavby jinde, nadpřirozená síla však postavené bourala a přemisťovala na Hůrku. Když zahřmělo a nebe se otevřelo, všichni tvrdili, že uviděli Pannu Marii, jak kameny přenáší. Po třech dnech a nocích tak nezbývalo než její přání splnit a začít stavět na Hůrce. Další legenda také mluví o pokynu z nebes. Panna Marie se se synáčkem v náručí zjevila knězi na skále za kostelem. Na znamení svého zjevení utvořila ve skále důlek, ze kterého ihned „vyprejštila voda“. Skutečně důstojným poutním místem se Strašín stal za správy pana Půty ze Skály a na Rabí, který byl velkým strašínským mecenášem. V dobách husitských válek se ve Strašíně podávalo „podobojí“, ves se tedy připojila ke straně kalichu (husitskému hnutí), a to i přes snahu kněží udržet zde katolický vliv. Husitský správce však nepřál zdejším hojně navštěvovaným mariánským poutím a kostel nechal zamknout. Husitská posádka pak dohlížela, aby se procesí nekonalo. Po pánech na Rabí se ves dostává do majetku rodu Švihovských. Rodina se však postupem času dostala do velkých dluhů, kvůli kterým začala svá panství rozprodávat. Roku 1545 tak Jindřich Švihovský z Reisenberka a Břetislav Švihovský prodali své díly Strašína Bernartovi Kocovi z Dobrše. Oba pánové obec sice záhy vykoupili zpět, hned v roce 1547 ji však byli nuceni prodat znovu, tentokrát Kryštofu Kocovi z Dobrše. Po smrti Václava Koce v roce 1609 se Strašín dostal do rukou Ludmily Kocové. Ves pak byla správně přičleněna k Žihobcům, se kterými pak nadále sdílela své osudy. Novým majitelem obce se stal roku 1616 Jaroslav Bukovanský Pinta. Ten se však během stavovského povstání přidal na stranu stavů a po porážce na Bílé hoře mu byl majetek zkonfiskován. Během třicetileté války obyvatelstvo muselo snášet řadu válečných útrap. Usedlosti ve Strašíně však válka přímo nepostihla, přestože se zde odehrála jedna dramatická událost – v roce 1619 u Strašína přepadlo stavovské vojsko část drancujícího oddílu císařského vojska a Uhrů a všechny císařské pobilo. Žihobecký statek spolu se Strašínem získal válečný dobrodruh don Martin de Huerta, po jeho smrti majetek přešel na dalšího vojenského pána Antonína Lopeze de Gradina a nakonec se dostal do vlastnictví svobodného pána Iselina z Lanna. K roku 1677 se váže první dochovaná zmínka o strašínské škole. Kantor se držel při zdejším kostele a přiživoval se tkalcovstvím. Roku 1710 Strašín spolu s dalším majetkem koupil pasovský biskup Filip hrabě z Lamberku, jeho rodu pak ves patřila až do zrušení poddanství v roce 1848. V letech 1754 – 1756 byla ve Strašíně postavena nová budova fary. Tereziánský katastr ve vsi k roku 1757 udává 23 hospodářů, výměra polí byla udávána 350 strychů, dále je uváděno 60 strychů obecních pastvin a sena z luk na 121 vozů. Ve vsi byli podle záznamu dva mlynáři a kovář. V roce 1778 byla zdejší škola jednotřídní a docházelo do ní celkem 131 žáků. Koncem 18. století se ve Strašíně začala rozvíjet řemesla a živnosti. Začala také výstavba nových domů, zakládaly se spolky a politické strany. K roku 1849 je v obci uváděno 560 obyvatel, Strašín tehdy čítal 62 popisných čísel. Hospodařilo tu 5 mlynářů, šenkýř, bednář, tkadlec, pernikář, kamnář, tesař, krejčí, švec, kupec, kovář, pazderník a valchář, dále tu svou činnost vykonával farář, kostelník, učitel, revírník, adjunkt, slouha a pastevec. Od roku 1850 začínají v dolní části obce na vykácených mytích pod lesem vznikat nové domy. Z nich se postupně zrodila nová část Strašína s názvem Lazna (od staročeského slova „láz“ – pozemek na samotě u lesa). Roku 1853 byla na zdejší návsi postavena kašna. Místní škola, která byla umístěna v domě č.p. 17, v této době přestala vyhovovat stále narůstajícímu počtu dětí. V letech 1854 – 1856 proto proběhla výstavba nové školní budovy. V době jejího uvedení do provozu byla škola dvojtřídní a docházelo do ní na 286 dětí. Počet žáků i nadále stoupal, škola tak byla nakonec v roce 1875 rozšířena na trojtřídní, v roce 1883 na čtyřtřídní a o dalších pět let později dokonce na pětitřídní. Mezitím v lednu roku 1884 založil učitelský sbor ve Strašíně knihovnu. V roce 1908 byl na pravé straně u cesty vedoucí ze Strašína ke kostelu založen nový hřbitov. K roku 1910 žilo v obci na 829 obyvatel, svou živnost tu vykonávali mlynář, pekař, hračkář a truhlář, kolář, kramář, zedník, truhlářský mistr, soustružník a řezbář. V tomto roce byla ve Strašíně zřízena živnostenská pokračovací škola. Od počátku 20. století se v obci také intenzivně rozvíjí spolkový život. V roce 1903 tu byl založen Sbor dobrovolných hasičů, v roce 1904 Ochotnický spolek Kollár, v následujícím roce Vzdělávací sbor a Národní Jednota Pošumavská, v roce 1909 Kampelička, spořitelní a záložní spolek a v roce 1912 Sdružení chovatelů, na který postupně navázal spolek Včelařů. Do poklidného života obce zasáhl v roce 1914 příchod první světové války. Ze Strašína bylo na frontu povoláno 33 branců, 7 nováčků a nastoupilo 8 domobranců. Během války všichni trpěli velkým nedostatkem, potraviny a další zboží byly k dostání pouze na příděl, lidé museli odvádět povinné dávky pro potřeby armády. Bída se stále stupňovala a do konce války obyvatelstvo nejednou poznalo i hlad. Kýžený mír zavládl až v roce 1918. Na bojištích padlo 14 strašických mužů. Těm byl ve vsi roku 1924 odhalen pomník. Po válce se život v obci postupně vrátil do starých kolejí. Ve 20. letech žilo v obci na 971 obyvatel, z živností tu bylo vedle několika obchodů, trafik a hostinců také řeznictví, pekařství, mlýny, pily, truhlářství, kovářství, klempířství, kolářství, krejčovství, obuvnictví, zednictví a svou činnost tu vykonávala i porodní asistentka. Strašín byl v době první republiky obchodním, hospodářským a kulturním centrem pro široké okolí. Po válce se v obci začal rozvíjet společenský život, hned v roce 1918 tu byla založena TJ Sokol, o dva roky později Dělnická tělovýchovná jednota a v roce 1921 Obec čsl. legií. V roce 1928 na vršku Strašína vzniká nová čtvrť zvaná Veselíčko (pojmenovaná podle jmen prvních osadníků). A ještě pověst: O mnoha důkazech nebeské milosti svědčí ve vepřovici vázaná pamětní kniha strašínské fary. Jsou v ní však zaznamenány i mnohé zprávy o tom, jak zle se vedlo těm, kdo si snad o tomto poutním místě dovolili tropit pocměch. Brzy je měl stihnout Boží trest. Jeden takový příběh se za mých časů vyprávíval za dlouhých zimních večerů. Šlo v něm o dva sousedy, žijící ve vsi příslušející ke strašínské farnosti. Jeden z nich byl bohatý a lakomý velký sedlák, ten druhý naopak chudý malý chalupník. A právě on si jednou v nouzi vypůjčil dvě stě zlatých od svého bohatého souseda. Poněvadž nemohl hned zaplatit, narostly peníze následkem úroků a úroků těchto úroků na pěkný kapitál. Ten ubohý chalupník prodal polovinu svých pozemků a lichváři zaplatil. Nedal si bohužel vystavit nijaký písemný doklad a toho ten bezostyšný vydřiduch ovšem využil. Chtěl celý dlužný obnos podruhé a žaloval souseda před soudem v Sušici. Ba přísahal tam dokonce, že ještě nedostal zpátky ze svých peněz ani krejcar. A ještě si přisadil slovy: “Jako že je pravda, že ten poutní kostel ve Strašíně stojí, tak je pravda pravdoucí i to, že jsem ještě nedostal žádné peníze, co mně patří.” Ten chudý domkář se jen klidně zvedne, pokročí k němu a povídá: “A stejně tak je pravda, že ještě dneska budeš stát před jedním jinačím soudcem.” Sedlák se jen smál, udělal v hospodě pěknou útratu a v náladě vyjel domů do své vsi. Po cestě ho přepadl včelí roj, kůň se splašil, shodil jezdce ze sedla a kopyty mu rozbil lebku. “Boží soud,” říkali lidé, když se o tom dověděli.   Zdroj: Sucháčová, J., Ing. Helíšková, J., Mgr. Hromádková, L.: Strašín ze starobylých končin Šumavy. OÚ Strašín 2004, Tief drin im Böhmerwald, s. 28-30 Josef Pscheidl, autor překladů a českých textů Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora