Zprávy z internetu

  Ladislav Stehlík, Země zamyšlená: Abys pochopil duši kraje, musíš vystoupit od lčovických “tejn” na Pržmo, jedno z nejrozsáhlejších hradišť v celých Čechách. Už na louce pod horou můžeš trhat žlutou kejklířku, mezi stromy kvetou náprstníky a na samém vrcholu se bělá mezi kamením drobný květ mařinky vonné. To jsou svědkové, kteří přežívají všechny změny času a lidských osudů. Nebudeme se plést do práce archeologům, jejichž zrak je vidoucnější a poučenější než naše zadívání, ale i tak působí Pržmo mohutným dojmem na naše smysly. Předhradí, podhradí a Vyšehrad, na něm zbytky věže a studně, a zase jiné studně pod skalami

“tejn”, to vše, obehnané velikými valy kolem dokola, svědčí o velikém rozmyslu dávných obyvatel, kteří si zde pracně vybudovali nedobytnou pevnost i útočiště, kam by mohli převést na delší dobu své rodiny i svá stáda. Veliká rozloha hradiště, opevněná s použitím přírodních srázů, na svou dobu úžasně plánovitě budovaná, vedla historika Emanuela Šimka k odvážnému soudu, že zde vlastně musíme vidět Marobudum, hlavní vojenské sídlo markomanského krále Marobuda. Archeolog Bedřich Dubský nalezl zde keramiku provinciálně římskou a vzdáleněji u řeky Otavy na vrchu za Přešťovicemi i rozsáhlé pohřebiště z této doby. Ještě dnes jsou viditelný z dálky ohromné valy, kruhovitě obepínající zdejší akropoli, kterou lid nazývá Věncem. Nejmohutnější hradiště jihočeské věnecké skupiny keltských hradišť se jmenuje přímo Věnec, zřejmě podle pevného opevnění kolem hradiště. Hradiště Věnec s mohutnými kamennými valy bylo snad mocenským knížecím centrem pozdní doby halštatské, které spravovalo celé údolí řeky Volyňky a chránilo obchodní stezku z rakouské Solné komory. Této funkci napovídá nález importovaného honosného bronzového opasku, který nemohl patřit pouze nějakému lokálnímu pánovi, ale spíše knížeti, vládci daleko většího území. Hradiště Věnec dostalo své jméno podle stejnojmenného vrchu, který se nachází na rozhraní horního a středního toku řeky Volyňky, nedaleko městečka Čkyně. Skalnatý vrch(765 m) s hradištěm z doby halštatské a laténské, podle některých historiků sídlo proslulého krále Markomanů Marobuda, hradiště je národní kulturní památkou. Podle pověsti je zde ukryt Marobudův pohádkový poklad. Najde ho ten kdo z Věnce uklidí kamení a na vzniklém poli vypěstuje ječmen. Podle jiných pověstí ho lze dobýt jen na Velký pátek v době, kdy se čtou v kostele pašije. Jiná verze říká, že je zde ukryta pokladna a klíče od ní občas v noci poletují lesem jako ohnivá světýlka. Jeden z klíčů se údajně podařilo chytit staré ženě z Budilova a tam byl dlouhá léta schován. Jiná pověst tvrdí, že poklad na Věnci zmizel a nenajde ho nikdo jiný než mládenec, který zorá celý vrch dřevěným pluhem, do něhož budou zapřaženi dva černí voli s bílou lysinou na hlavě. Obě zvířata nadto musí být od jedné stejně zbarvené krávy. Ve vzdálenosti 2 km jihovýchodně od osady se na vrchu “Věnec” (kóta 765 m) nachází rozsáhlé hradiště z doby pozdně halštatské a laténské. Zálezly. Pojmenování “Pržmo” má nižší, neopevněná část dvojhroté hory. “Věnec” je oddělen údolími potoků Hradčanského, Radhostického a dalším bezejmenným tokem, vesměs pravobřežními přítoky Volyňky, od okolních vrchů Bavorovské a Vimperské vrchoviny. Ty poněkud zastiňují výhled k Šumavě, zato zvláště severovýchodním směrem by se z nezalesněného vrcholu rozevíralo široké panoráma krajiny na Volyňsku a Strakonicku. Hradiště bylo známo již topografu Českého království J. G. Sommerovi ve 40. letech minulého století. Zajímal se o ně strakonický okresní tajemník A. Č. Ludikar, který navštívil “Věnec” roku 1867. První podrobný popis a plánek pochází z pera profesora J. N. Woldřicha, který pokusně kopal na třech místech na akropoli. Ve výzkumu většího rozsahu mu však zabránil tehdejší majitel lčovického panství, význačný architekt J. Zítek. Únava a zklamání z „českých vlastenců“, oprávněná či neoprávněná, byla hlavním důvodem Zítkovy zatrpklosti, přes kterou se nedovedl přenést, obrácené nejen proti archeologickému kolegovi a vrstevníkovi. Zapříčinila i konec jeho společenské angažovanosti. Naproti tomu profesor Woldřich pokračoval ve vlasteneckých a vědeckých aktivitách do konce svých dnů. Doslova, protože důchodu, kam odešel v roce 1905, si užil pouhé čtyři měsíce. Jižní Čechy a Pošumaví podporoval nejen jako poslanec Říšské rady za města Prachatice a Vimperk, ale i členstvím v ústředním výboru Národní jednoty pošumavské. Podnítil i vznik prvního „Okrašlovacího spolku“ v Prachaticích. A jeho pedagogické dílo, Všeobecná geologie se zvláštním zřetelem k zemím Koruny České zůstává stále platným zdrojem informací všem vysokoškolským studentům, hledajícím „geologickou“ cestou odpovědi na úvodní otázky dnešního povídání. Rovněž J. V. Želízko, který neměl na hradiště z rodné Volyně daleko, se při svých návštěvách musel spokojit s pouhými sběry. V letech 1919-1921 kopal na “Věnci” B. Dubský. R. 1922 se datuje pořízení podrobného výškopisného a polohopisného plánu zásluhou univ. prof. A. Stockého, jemuž poskytli pomoc dr. K. Prokop a studující techniky Prokop a Sieber . 15. července 1924 se na “Věnci” sešla na popud Státního památkového úřadu komise, jíž se zúčastnili zástupci okresních politických správ ze Strakonic a Prachatic, lčovického velkostatku a okolních obcí, aby stanovili závazný ochranný režim této památky. Woldřichovy výkopy postihly tři místa ve vnitřním hradišti. Nálezy Želízkovy, zobrazené v práci z roku 1913, pocházejí z různých míst v jižním předhradí. B. Dubský provedl vetší odkryv v jižní třetině východní části akropole, kde zachytil místy dvě kulturní vrstvy s totožnou nálezovou náplní, jež zasahovaly až k hradbám. Podle zjištěného ohniště lze soudit, že šlo o zbytek chaty. Ve všech úrovních byly hojně nacházeny oblázky, přichystané jako “munice” pro potřebu obránců. V 1. a 2. předhradí zjistil Dubský jen slabou sídlištní vrstvu. Pouze v západní části severního předhradí narazil na větší keramické shluky a pomýšlel zde proto na další chatu, rozrušenou snad dřevaři v 17 a 18. století. Z drobných nálezů z “Věnce” je třeba jmenovat kromě početných zlomků nádob z rozhraní doby halštatské a laténské, zbytky hliněného podstavce k roštu a cedníku nebo vykuřovadla, nejméně osm přeslenů sloužících jako součást vřetena k soukání koudele(je z hadce, ostatní keramické) a kamenný brousek. Další kamenné nástroje – část klínu a pazourkový nožík, snad používaný jako křesadlo- by mohly být případně náznakem osídlení vrchu již v pozdní (?) době kamenné, pokud sem nebyly druhotně přineseny v době železné. Jediným bronzovým předmětem z “Věnce” je závěska s pěti kroužky. L. Jansová soudí, že se podobá článku bronzového řetězu, na jakém byl v pozdně halštatské mohyle v Nemějicích u Písku umístěn kultovní kruh s výjevem pijících ptáků. Část žernovu z hrubozrnné žuly se dochovala v poškozeném stavu. Z volyňského muzea se s označením “Věnec” uvádí část železného předmětu, patrně nože. Osídlení hradiště nepřekročilo časově mladší dobu železnou, k nejmladším prvkům z doby laténské patří na kruhu točené nádoby z tuhové hlíny, zdobené svislými rýhami, provedenými nástrojem podobným hřebenu . V mladších obdobích, zvláště v době slovanské, zůstal “Věnec” neosídlený. Želízkovo chybné určení některých nálezů do slovanské doby hradištní opravil B. Dubský. A ještě pověst: Létající zlaté klíče. Na hradišti Pržmo se skrýval poklad. Byl uchováván v jedné či více truhlách, plných zlata. V noci bývaly často vidět zlaté klíče od těch pokladnic, jak létají tmou coby světýlka. Kam ohnivé klíče zapadnou, ozve se jasný zvuk zlatého kovu. Kdo si pospíší, najde klíč zasunutý v zámku truhly, a tak se dostane k pokladu. Někdy klíče doslova prší a padají do různých míst starého hradiště. Kdysi šla přes kopec Věnec stařenka z Budilova a vidí před sebou světélkující klíče. Po jednom z nich skočila, ale místo aby hledala k tomu klíči truhlu, odnesla jej židovi do Čkyně. Dostala za něj padesát zlatek, ale bůhví na kolik by přišlo zlato pokladu. Od těch dob prý již tolik klíčů nelétá. Je tam však ještě jeden jinak zázračný. Ten klíč může najít jen mládenec, který dokáže oborat kolem dokola celé hradiště, a to dřevěným pluhem, do něhož budou zapřaženi dva volci celí černí s bílou lysinou na čele. Ale ti volci se musí narodit od stejné krávy, a to najednou. Když pak tím klíčem otevře truhlu, najde tam zlatou sekyru posázenou diamanty. Ta ho sama povede do elčovického zámku a celé panství bude jeho.   Zdroj: Beneš, A. Počátky osídlení Vimperska ve světle archeologie. In: Vimperk, město pod Boubínem. České Budějovice 1979 Michálek, J. – Fröhlich, J. Archeologické nemovité památky v okrese Prachatice. Prachatice 1987. Dubský, B. Hradiště Věnec u Lčovic, Památky archeologické 33, 1922-1923, Létající zlaté klíče Alois Hůlka in Naše noviny – Magazín Léto 1986 Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora