Zprávy z internetu

  Vyšovatka, můj domov Ve Vyšovatce já býval domovem, tam v krásné Šumavě já na svět přišel jsem. Bobík a Libín, Boubín ztemnělý mi do kolébky v dětství hleděly. A jak jsem rostl a prospíval dál, domov kolem jsem zblízka poznával. Znal jsem tam každý kámen, každou pěšinu, každou mez, potok, luční květinu. Domov byl štěstí, co jsem v srdci choval, pro něj snad ničeho bych nelitoval. Oženil jsem se, není o čem lhát, do roka začali jsme kolíbat. Měl jsem všechno, co marně hledá svět, každý boháč mi mohl závidět. Nám všem pak navždy vzali dům a zem a

vyhnali s ubohým ranečkem z domova pryč a snad už napořád, leckterý z nás by v ten čas umřel rád. Bez domova jsi jak bez trůnu král, jak nebe beze hvězd, zvon, cos mu srdce vzal. Jsem starý muž – i kdybych neměl slov, nemohu zapomenout na vlast, na domov! Objevte zapomenuté kouty na Šumavě tvořené nelehkými osudy lidí, kteří se zde po staletí rodili, pachtili se za obživou a umírali. Lidé však často chodí pouze na ta nejznámější a o mnohých zajímavých místech často ani neví. Osada Scheiben – Vyšovatka je po Pravětíně dalším místem, které vzniklo jihovýchodně od hradu Vimperk. I když nejsou k dispozici přesné údaje o době založení, můžeme předpokládat období okolo 14. století. Některé z dnešních dříve německých příhraničních obcí a usedlostí jako například Steindlberg (Kamenná Lhota), Rabitz (Hrabice) Zeislitz (Cejsice) a Scheiben (Vyšovatka), které se rozkládaly v okruhu 5km od severu přes východ na jih okolo hradu, byly zmíněny poprvé v léně roku 1359. Vznikly už za hraběte Albrechta z Bogenu nebo jeho nástupce vévody Oty IV. Bavorského. Tato časná a dobře promyšlená kolonizace v návaznosti na výstavbu hradu souvisí mimo jiné s tím, že český prostor pro osidlování byl pojat jako expanze a dotýkal se bezprostředně oblasti Bogenu. Když první osídlenci na místě dnešní Vyšovatky začali s obděláváním půdy byla v Pravětíne huť ještě nějaký čas v provozu. Zřejmě to byli potomci pracovníků hutí, kteří se podíleli na likvidaci obřích stromů k získávání potaše. Ti vyklestili a udělali prostor pro vesnici. Patrně však ještě pracovali pro huť. Nejdříve bylo vystavěno 6 domů s čísly 10 – 15 (západní řada). Tyto domy byly tenkrát sroubeny z kulatiny, spáry byly vycpány suchým mechem nebo peřím a zakryty štípanými prkny. Dnes bychom je popsali asi jako lesní chýše. Obytná část se sestávala nejvíce ze 2 místností. Na ni navazovala stáj a za ní stodola, všechno pod jednou střechou. Vymýcená plocha osadníků sotva převyšovala pozemek, na kterém stál dům. Jak je zřejmé z katastrálních map ostatní pozemky u vesnice se nevyužívaly. Krátce po roce 1300 započala osidlovací vlna, která přinesla německé kolonisty z bavorského příhraničí. Usedlosti se zvětšovaly a ve Vyšovatce vznikla druhá východní řada domů z dřívějšími čísly 2 – 5. Teprve od této doby započalo plánované mýcení jednotlivých parcel. Vyměření pozemků na severozápadě a severovýchodě se datuje do této doby, neboť zde lze rozeznat desetinné dělení připadající jednotlivým majitelům, pokud se v průběhu staletí nezměnily prostřednictvím prodeje nebo výměny. V 15.století byly přistavěny další 4 statky 1, 6, 9, 19. Okolo poloviny 17.st. se přistěhovali 3 chalupníci (domkáři), kteří dostali přidělený pozemek a byly zavázáni třetinovým odvodem, daněmi a robotou pro svého pána. V roce 1413 popisuje jedna listina následující: Hanz Kappler ze Sulevic dává svému věrnému Christiánovi časově omezený příjem z desátků z Vyšovatky (správu obce Vyšovatka) a byl osvobozen oddaní a roboty. Tato výhoda (právo) přešla i na 3 jeho následovníky. Takovýto úřad vesnického rychtáře – správce je znám již z počátku osidlování a dnes bychom ho mohli nazvat jako starosta nebo předseda. Vesnický „rychtář“ mohl soudit také malé delikty. S propůjčením tohoto úřadu bylo spojeno osvobození od daně a roboty. Soud Gansau (Pravětín), je pozdějším úřadem, který vzniknul ze správně technických potřeb (existoval již kolem roku 1500) a kterému příslušely tenkrát všechny tehdejší německé vesnice okolo hradu Vimperka a kromě toho také Horní Vltavice. V tomto období, dle ústního podání, měl být „Wirtshof“ (dům č. 10) ve Vyšovatce, původně zřejmě hospodou tzv. „Freihof“. Z toho by se dalo usuzovat, že Němci ve všech dobách a i přes všechny zmatky ve Vyšovatce žili. Za husitských válek bylo od roku 1423 místo vypálené. Obyvatelé byli pobyti a znásilněni. Teprve o 10 let později došlo k nové výstavbě a částečnému novému osídlení. Nejprve byli obyvatelé přívrženci podobojí, aby pak většina přešla kolem roku 1530 k protestantům. Tato náboženská rozervanost v místě trvala do 30 leté války. Od roku 1627 následovala reformace. Už v roce 1638 byla Vyšovatka téměř zase celá katolická, neboť archivní záznam z tohoto roku zmiňuje jen jednu osobu, která konvertovala. V českých sousedních vsích vydržela nejednotnost víry podstatně déle. S rokem 1601 počalo lesní obhospodařování velkých lesních celků. Až do té doby byly lesy na Boubíně téměř bezcenné. Pouze kácení okolo hutí přinášelo peníze a zisk. Aby se mohlo na tyto obří lesní plochy lépe dohlížet, byly rozděleny do 4 revírů. Jeden z nich je Boubínský nebo-li Vyšovatský se služebním sídlem hajného ve Vyšovatce. Mezi jeho oblast působení patřily polesí Boubín sever a východ. Lesnické znalosti tehdy ještě nebyly požadovány, nýbrž spíše správné zacházení se zbraní. Vyhubení divokých zvířat jako medvědů, vlků, rysů bylo hlavní úlohou těchto hajných. Jmenný seznam hajných ve Vyšovatce se bohužel nezachoval. Okolo roku 1677 bylo započato s budováním pastí na vlky ve Vyšovatské revíru. Tyto asi 2,5-3 m hluboké a 5 m široké jámy byly užívány k rychlejšímu vyhubení dravé zvěře. Ještě do vysídlení byla na Boubíně pojmenována část lesa, která se nacházela v místě, kde ústila silnice ze Včelné do Lukenské cesty “ U Vlčích doupat“. Měli zde stávat primitivní lesní chaty ve kterých bydleli osoby odpovědné za odchyt. Také ve Vyšovatce byla taková vlčí jáma k vidění. Ležela v lese nedaleko Veselky na pozemku sedláka Juliuse Heidlingera dům č. 19. Okolo roku 1670 je zmiňován Veith Paule, který bydlel ve Vyšovatce. Roku 1751 se přistěhoval Georg Königbauer se ženou a 3 dětmi z Vyšovatky do Mitterbergu (Račí) u Horní Vltavice. V této době se jako majitel statku č. 3 zmiňuje Blasius Gottal a dvora č. 13 Mathias Harwalick. Podle ústního podání byl během napoleonských válek procházející armádou červenokabátníků (Chorvati) utopen místní obyvatel v žumpě u domu č. 8. Od roku 1801 byla zahájena v místě pravidelná školní výuka. Již předtím za Jozefínských časů byl znám pojem tzv. nedělních škol. Učitelé byli většinou vysloužilí vojáci, kteří byly schopni pouze čtení a psaní. Protože nebyl k dispozici žádný vhodný prostor, konalo se vyučování každý den v jiném statku. Z těchto časů je známo jméno učitele Rothbauera. V roce 1855 byl pak zakoupen obytný dům č. 18 a nouzově adaptován na školu. Na stejném místě byla vystavěna 1886 nová školní budova. Velký požár zničil 17. března 1881 celou západní řadu domů s čísly 9 – 15. Na jaře 1909 shořelo stavení sedláka Eliase Blaschka dům č. 6 až na základové zdi. Další velký požár zpopelnil 15.5. 1916 statky 1 a 2 (zde vypuknul požár) 3, 4, 5. Z Vyšovatky bylo v 1. světové válce nasazeno na jižní, jihovýchodní a východní frontě 25 mužů. Pět z nich Josef Blaschko, Mathias Kaspirek, Ludwik Harwalik, Martin Jungwirth a Adolf Haidlinger padlo v bojích proti Rusku a Itálii. K založení sdružení dobrovolných hasičů došlo roku 1934, kdy byli vybaveni moderní motorovou stříkačkou. Zvláště velký je seznam ztrát vojáků za 2. světové války. Z 22 do zbraně povolaných mužů položilo 10 život na různých bojištích. Padlí a nebo pohřešovaní jsou: Franz Robl, Friedrich Jungwirth, Eduard Janda, Paul Schano, Johann Harwalik, Konrad Frant, Pius Wess, učitel Karl Schrank, a Johann Sager. A ještě pověst: Čáry v jeteli. Ve Vyšovatce žil jeden sedlák, kterému bývala ku pomoci černá kniha plná různých zaříkání. Jednou mu některý nenechavý soused požal jetel na louce. Muž posbíral rozroušený jetel, vpletl jej mezi loukotě kola u žebřiňáku a pak jím točil chvíli pozpátku. Druhý den ráno byl ukradený jetel zpátky na louce. Muž však později svou kouzelnou knihu spálil, neboť se bál, že by mohla přijít do nepovolaných rukou.   Zdroj: Vyšovatka, můj domov Ernst Kottal Böhmwind, s. 158 autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích, Čáry v jeteli Gustav Jungbauer, Böhmerwald Sagen 1924 Böhmerwäldler Heimatbrief, 1971, Johann Paule Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora