Zprávy z internetu

  „Na rozhraní soudních okresů kašperskohorského a volyňského, na úpatí tří velikánů všemu kraji vládnoucích: starého Žďánova na západě, Králova Kamene na jihu a Javorníka na jihovýchodě, leží v hlubokém úkrytě, i na východ uzavřena, hluboká dolina, zapomenutý kousek světa, kamž málokdy lichá noha cizincova zabloudí. Je to část šumavského Podlesí, uzavírající v sobě dědinky Zuklín a Pohořko, myslivnu Zálužskou, a dále k severu, kam údolí se otvírá, na potoce dva neb tři mlýny, jež kdysi štědře živily své držitele…“ Zuklín a jeho okolí bezesporu patří k místům, která podněcují naši fantazii a zvědavost. Každý, kdo sem zavítá, si odnáší

nevšední pocity protnuté nejen překrásnou přírodou ale i trochou minulosti a tajemnosti. Písemně se ves, respektive tvrz připomíná až roku 1631. Od roku 1713 byl statek Zuklín držen Jezuitskou kolejí v Klatovech a náležel k panství Střela. Po zrušení jezuitského řádu v roku 1773 spadl veškerý jeho majetek na královskou komoru. Zatímco panství Střelu vzápětí odkoupil Josef Kraus, ředitel strakonického panství, Hoštice a Zuklín přešly pod správu náboženského fondu. Od něj je 12. 1. 1809 koupil Erasmus Obst, který získal o 3 roky později ve veřejné dražbě i panství Střela. Došlo tak k opětnému, již trvalému, sloučení celého velkostatku. Po roce 1790 čítal Zuklín jen dva domy, ale už po roce 1803 má 22 domů a 163 obyvatel; 6 sedláků a 12 chalupníků provozovalo zemědělství a lesnickou činnost, ostatní vyráběli dřevěné výrobky. Kromě zemědělství se lidé v Zuklíně živili prací v lese a výrobky ze dřeva, především byly známé zuklínské dřeváky. V okolí se říkalo, že v Zuklíně rostou na stromech místo ovoce dřeváky. V Podzuklíně (v hlubokém údolí Zuklínského potoka) byly dva mlýny a pivovar (roční výstav kolem 100 hl, zrušen asi roku 1900). Už od 19. století je obec osadou Strašína. Oblast kolem Zuklína je opředena řadou pověstí. Některé z nich pak odkazují na tajnou chodbu mezi nedostavěným hradem u Lazen a Zuklínem. Tak například ve skalách nad Lazny měl po několik staletí žít Divej muž, který se toulal podzemní chodbou až na Zuklín a hledal svého pána. V noci pak bylo pod Zuklínem slyšet dunění a rány. Nebo podle jiné pověsti přilétala do Zuklína klekánice, která večer po klekání sbírala neposlušné děti a nastrkala je do podzemní chodby pod Zuklínem. Okolí Zuklína poskytuje návštěvníkům hned několik nevšedních zážitků. Louky vám naservírují překrásný výhled, od kterého se nebudete moci odpoutat. A okolní lesy, mnohdy ponuré až strašidelné, zase nabídnou trochu tajemna, které sahá hluboko do historie. Budete-li se toulat po okolních lesích, jistě neuniknou vaší pozornosti kameny různých tvarů a velikostí. Bohužel jejich původní uspořádání bylo lidskou činností narušeno a tak většinou nemáme možnost sledovat, jak byla tato lokalita „osázená“ v období před nástupem křesťanství, kdy právě kameny sehrávaly v životě tehdejších lidí důležitou roli. „Naši předkové – v podstatě po celém světě – uměli užívat kámen v souladu s přírodními silami… Menhiry byly vztyčovány všude, kde lidé žili a měli za svou přírodní filozofii,“ uvedl psychotronik Pavel Kozák v knize Tajemná místa od Blaníku k Sušici. Jiří Bílek v knize Kam odešli naši Keltové? uvádí, že menhiry byly vztyčovány zcela promyšleně. Asi tak 300 metrů jihovýchodně od osady Zuklín se nachází další menhir – takzvaný Větrný kámen. Je vysoký kolem 190 centimetrů, jeho půdorys má tvar trojúhelníku (při pohledu z různých stran vypadá dost odlišně). Kámen je navíc součástí jakési svatyni, ohraničené kamenným valem. Zhruba uprostřed valu lze rozeznat vchod se dvěma nápadnými kameny. Na okraji lesa je také větší množství kamenů v podobě valu, ty sem ale zřejmě byly svezeny až v novověku z přilehlého pole. Když budete Větrný kámen chvíli pozorovat, tak při troše fantazie na něm uvidíte postavu přicházející od východu, a jistě vás zaujme i podivný výčnělek. Samozřejmě jde s největší pravděpodobností o hříčku přírody. Ovšem ne všechno je pouze dílem přírody. Vedle menhiru se nachází jakýsi kamenný základ ve tvaru obdélníku. Pozůstatek nějaké stavby? Jaké? A k čemu vlastně sloužila? Vůně dobrot z podhůří Šumavy … Potulovala jsem se se svými žáky po Zuklíně. Zastavili jsme u Vokřínů v čp. 6 (jméno je po chalupě,jmenují se Žílovi). U Vokřínků se říká proto, že odedávna zde vyrábějí okříny, po zuklínsku vokříny. Děda Vokřínků je typický horal, obutý v dřevácích, bílé šerkové kalhoty má zasunuté do vlněných punčoch. Na hlavě nezbytný širák. Bez faječky ani krok! A jaké vokříny umí udělat. To se nařeže tenké vrbové proutí, protože se pěkně ohýbá a udělá se k němu kostra k vokřínu. Potom mezi proutky se proplétá sláma a ta se utahuje slabým drátkem. To ale jenom tehdy, když nemá děda Vokřínků dost ,, křemchovýho” proutí, které je hodně pevné. Sláma musí být rovná,ne brkatá, aby se nelámala,aby držela pěkně pohromadě, aby se nedělaly díry. Děda dovedně vyrábí nejen vokříny,ale i ošatky a košíčky. Neradi jsme opouštěli Zuklín, kde v každém čísle vyrábějí něco z domáckého šumavského průmyslu. např. u Vojáčků dělají topůrka k sekyrám a motykám. U Cyrilů a u Ťukálků, ale i u Hůdů dřevěné lopaty na obilí. U Tejmálků kvedlačky a měchačky. Prostě v každém čísle vyrábějí něco praktického ze dřeva. Už jejich otcové vyráběli krabičky na léky, kolíky na prádlo a jiné praktické věci. Když v zimě sníh napadne až ke komínu šindelových střech, sednice ožijí veselou písní soustruhu a omamnou vůní dřeva. Byla to milá pohoda v přívětivých zuklínských domovech.   Zdroj: Sucháčová, Jaroslava; Hromádková, Ludmila. Vůně dobrot z podhůří Šumavy – zima Karel Klostermann Panský sport Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv aurora