Zprávy z internetu

  Na hrobě sestřině Nad hroby tiše peruť rozprostřela noc tmavočerná, V klínu jejich hlubokém mír a tichost panuje, Pohřížení v sladkém snu kolem spí bratři pokojně; V sen zde klesne chodec, svou tady pouť dokoná, Spí ve tichu hlubokém, očekávaje jitra zlatého; Jich prsa již žádná více netiskne bolest. Tak ty i, sestro, nyní v chladném spíš lůžku pokojně, Zem tě co matka milá v náruči pevně drží. Větříčkem třeseni stromové na hrob ti sypou květ; V věnci se růže vinou křížku malého kolem, V ozdobu hrob nimiž ti bratrská přikryla láska, Jenž se kolem v krásném teď květu

červenají; Mutné si v křovině blízké pěje písně slavíček, Vůkolních růvků sladce voní květiny; Ty však vůni jejich libou již více necítíš, Více slavíka ni hlas již tebe neprobudí; Zdá se, že bouře litá tě schvátila záhubě věčné, Již jako poupě malé od keře oddělila, By v život, ach, nikdy z hrobu již si nepovstala více: Však ne nadarmo hledí na hroby záře ranní; Nad hroby slunce zlaté též vzejde snad v čase brzkém, Jejž, co hvězda ranní, zvěstuje písma slovo. Pak svůj byt chladný v dne nového světle opustíš, Kde plyne, vejdeš v stán, zdroj blaha nepřebraný. … Bude-li zima teplá neb studená, seznáš takto: na den Všech svatých jdi hned do lesa, kde najdeš dřevo čerstvé bukové, z toho vezmeš znamení jisté tvé. Utni třísku, bude-li uvnitř suchá, tehdy zima nastane teplá. Pak-li vlhká ta tříska vyňatá, věz, že studená bude zima ta… 1. listopadu je Den Všech svatých, den kdy rozkvétají naše hřbitovy. Je to čas, kdy venku zchladne, dny se zkracují a vzpomínáme na drahé zemřelé lidi. Slavnost Všech svatých je křesťanský svátek, který připomíná všechny svaté, a to nejen ty, kteří jsou oficiálně kanonizováni církví, ale také ty, o „jejichž svatosti neví kromě Boha nikdo“. Svátek tak může mít kdokoliv z vašeho okolí. Obraz svatých, který si mnoho z nás v sobě nese, je v mnoha případech jednostranný anebo směšný. Při slově „svatý“ nám pravděpodobně vyvstanou na mysli obrazy strnulých soch nebo maleb, které představují osoby ve vytržení hledící do jakési nadzemské, pro nás nespatřitelné, sféry. Všech svatých – to je slavnost, kdy vzpomínáme na zemřelé, kteří v základě nežili tak odlišným způsobem jako mnozí z nás. Byli obdařeni milostmi a schopnostmi v různé míře, ale měli také omezenosti, slabé stránky charakteru a temné stránky. Tak jako my nezažívali jen vzlet do výšin, ale byli vystaveni trýzním osudu – často v daleko větší míře než my a způsobem, který ohrožoval jejich existenci. Přesto se během svého pozemského bytí, uprostřed životních požadavků a osudových ran, s vytrvalostí a s houževnatou odvahou a věrností snažili o to nejlepší. Individuálním způsobem následovali Ježíše ve smyslu horského kázání. Svátek Všech svatých není jen slavnost vzpomínek, ale především jakýsi požadavek: je to také slavnost pro každého potencionálního svatého v každém z nás. Vzpomínka na naše předky nás chce povzbudit, abychom hledali naši vlastní spásonosnou a spasitelnou životní cestu a cestu víry. Všech svatých – není v žádném případě svátkem povrchních náboženských blouznivců: „Svatí? To jsou přece ti, skrze něž svítí světlo!“ odpovědělo jedno dítě na otázku, kdo jsou svatí, pravděpodobně při vzpomínce na sluncem zalité kostelní okno. Lidé, skrze něž září světlo – nebylo by krásné, kdyby to i ostatní mohli říci o nás, neboť my bychom se snažili během svého života být více zářící a prostupnější pro Boží lásku? Svátek je slaven napříč křesťanstvím, ale datum se zpočátku různil a měnil. Keltům tento svátek připadal na 1. listopad, na počátek jejich nového roku, a v 9. století se tomu přizpůsobil i Řím. Svátek Všech svatých, předcházející Dušičkám, je v českých lidových tradicích spojený zejména s obyčeji, které měly ulevit trpícím duším od muk. Patřil sem proto například zvyk stavět k ohništi nebo na okno lampu naplněnou máslem, aby si jím duše v očistci natřely rány. Od strádání také mělo duším ulevit sypání mouky do ohně. Na Šumavě pokládaly hospodyně o tomto svátku do oken chléb, aby dušičky, vracející se v noci před svým svátkem do svého domu, měly co jíst. Věřilo se, že píská-li v kamnech nebo na ohništi, znamená to, že dušičky pláčou, a do ohně se proto házely drobky chleba nebo těsta. Obecně rozšířeným zvykem o svátku Všech svatých bylo rozdávání almužny místní chudině. “Koleda za mrtvé, tak říkali darům v poživatinách, chlebech, mouce, sušených hruškách a slanině, které přinášely hospodyně žebrákům, sedícím v předsíni kostela… Dary jídla byly projevem křesťanského milosrdenství, ale jejich symbolika byla širší – souvisely totiž se starou představou, že bezmocní lidé (senioři, žebráci a děti) jsou poslové schopní zprostředkovat kontakt mezi pozemským a nebeským světem, případně že přímo zosobňují duše zemřelých. Až do 20. století pak ve městech i na vesnicích přetrval zvyk přípravy dušičkového či caletkového pečiva v podobě dvojitých i trojitých bochníčků a pletýnek, také ale dvou zkřížených kostí. Dušičkové pečivo se peklo jak v domácnostech, tak u pekařů a sloužilo opět k podarovávání dětí i žebráků. Na jižní Moravě a v jižních i jihozápadních Čechách existovaly i obchůzky o dušičkové pečivo, tomuto zvyku přezdívalo “chození na všesvatový rohlíky”, popřípadě zkráceně “chodit po rohlíkách”.   Zdroj: Karel Hynek Mácha Prvotiny Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora