Zprávy z internetu

  Dušičky Město mrtvých – němé pomníky oživuje jen klidná teplá záře svíček chvějících se v hluboké temnotě večera jako duše nás žijících obklopené oceánem temnoty. Fialkové nebe s perokresbou holých větví, zemi halí podzimní závoj vdovy z kouře, oparu a mlčení. Plamínky ožívají jako morseovkou z Druhé strany, mrtví mluví. Dušičky jsou dobou, kdy máme vzpomínat na své blízké zesnulé. Na světě jsme díky našim předkům. Oni by bez nás žili, my bez nich ne. Dlužíme jim za dar života, něco, co nikdy nemůžeme splatit. Můžeme být s našimi předky nespokojení, nebo spokojení, to je na nás. Jsem spíše

pro první možnost, tedy přijmout život a naše geny tak, jak nám je naši předkové předali. Měli bychom o nich smýšlet jen v dobrém, ať již za svého života udělali skutky jakékoliv, stejně tak bychom o nich měli jen v pozitivech hovořit. Je vhodné navštívit jejich hrob, poklidit ho, položit na něj čerstvé květiny, jejichž vůně je cítit až do nebes. Duše zemřelých potom vědí, že na ně pozůstalí myslí, cítí-li čerstvé květiny. Nezapomeňte zapálit svíci. Za každou dušičku se zapaluje jedna, svíce, aby každého zesnulého doprovázelo její světlo.Dušičky jako památku zesnulých ustanovil na 2. listopad v roce 998 našeho letopočtu v benediktinských klášterech Odilo, opat řádu svatého Benedikta v Cluny ve střední Francii. Vedla ho k tomu snaha čelit přetrvávajícím pohanským obřadům na oslavu keltského svátku Samhain, který v keltském kalendáři dával jméno i nadcházejícímu měsíci. Z Francie se tento zvyk dostal i do českých zemí, kde rovněž nahradil původní „pohanský“ svátek. V lidové tradici se proto den Dušiček dodnes pojí s obyčeji, v nichž přežívá představa o ochranném a škodlivém vlivu zemřelých. V těchto dnech chodí příbuzní na hřbitov a dávají na hroby zesnulých květinové dary a zapalují svíce, oheň očišťuje a zároveň chrání. Květinové dary zase symbolizují víru ve věčný život. Nesmí chybět ani modlitba za duše zemřelých. Duše zemřelých vycházejí v předvečer svátku při večerním zvonění z očistce, aby si v noci odpočaly od svých útrap, a vracejí se ke svým blízkým. Při ranním zvonění se vracejí zpět. Na svátek Všech svatých navazuje Památka zesnulých a v mnoha obměnách můžeme zaznamenat pověsti ze všech koutů světa o strašidelné noci duchů, i o tom, jak vstávají z hrobů, s hlasitým křupáním si protahují svá kostnatá těla a vztahují svoje kostnaté pazoury po živých. Jednu typickou z dám k lepšímu: Jistá kmotra se v takové dušičkové noci probudila. Měsíc tu noc svítil velmi jasně a milá kmotra si myslela, že je již ráno. Oblékla se a spěchala do hřbitovní kaple „U panenky Marie“. Kostelíček byl plný a u oltáře stál kněz. Kmotra se velmi styděla, že přichází na bohoslužbu pozdě a tak se rychle posadila na lavici a sklopila oči. Po chvilce je zdvihla a rozhlédla se kolem sebe. Viděla tu mnoho lidí, kteří jí byli velmi povědomí. Vzpomínala, odkud je zná, když v tom si uvědomila, že to jsou všechno její sousedé po smrti. V tom do ní šťouchla její nedávno zemřelá sousedka a řekla jí, že je na mši duchů a že duchové živého člověka po skončení mše roztrhají na kousky. Poradila jí, aby si svlékla kožíšek a rychle z kapličky odešla. Kmotra poslechla a ráno, poté co se o zážitku z předešlé noci svěřila sousedům, se všichni vypravili do kapličky, kde nalezli kožíšek roztrhaný na malé kousíčky. Na den svátku Všech svatých se peklo pečivo – housky ve tvaru hnátů, položených křížem, kterým se říkalo „kosti svatých“. Hospodyně dělávaly „dušičky“ z dvojího těsta. Bylo to čtyřhranné pečivo, zadělávané mlékem a plněné povidly nebo mákem a tím bývali obdarováni žebráci a chudí lidé, postávající u kostela či hřbitova. Pro rodinu bylo určeno pečivo z bílé mouky a pro čeládku z mouky černé. Díky tomuto lakotnému jednání se mezi čeládkou brzy rozšířila jednoduchá říkanka, kterou se snažila čeládka pokárat hospodyni za rozdílné dušičky. Dušičky věrný, nejste všecky stejný. Některý jste bílý, některý jste černý. Dušičky: rozsvěcení svíček na hřbitovech začalo až v 19. století. Přestože nejrozšířenějším a nejběžnějším zvykem spojeným s Dušičkami je v Česku návštěva hrobů spojená s jejich úklidem, ozdobením věnci či květinami a zapálením svíčky, není tento zvyk nijak zvlášť starý. V českých zemích se rozšířil až v druhé polovině 19. století. Jeho první průkopníci se dokonce na některých místech setkávali s posměšky. V Místopise Řečice Kardašovy je takto zmíněna dcera hospodáře Nohavy, která pobývala nějaký čas v klášteře a po návratu do Řečice začala jako první okrašlovat hroby a rozsvěcovat na nich svíce. Lidé se prý jejímu počínání na hřbitově smáli, ale zvyk se přesto postupně rozšířil. Na hřbitově v Hodoníně se svíčky a věnce objevily o svátku Dušiček poprvé v roce 1856, ve městě Fryšták na Zlínsku začaly v druhé polovině 19. století na hřbitově nejdřív sporadicky planout svíčky, a až od 90. let 19. století začalo hroby zdobit také kvítí. Dušičky by neměly být jenom o povinnosti zvelebit a navštívit hroby. Je to příležitost zastavit se a přemýšlet o svém životě v souvislosti s jeho konečností. Je to příležitost uctít svůj rod a to, že na světě jsme jen díky našim předkům. Oni by bez nás žili, my bez nich ne. Je to příležitost jim poděkovat a zavzpomínat na ně. A pokud je ještě něco, co jsme jim neodpustili, je tento čas také příležitostí k odpuštění a smíření. Pokud to k hrobům svých příbuzných máme daleko nebo ani nevíme, kde leží, můžeme jim zapálit svíčku doma a u toho na ně zavzpomínat, či jim poděkovat. Můžeme jít také do přírody a tam se s nimi v tichu v duši propojit a u stromu, který se nám líbí, jim třeba udělat malou přírodní mandalu, oltářík a chvíli s nimi pobýt. Záleží jen na nás, co je nám blízké a co nás oslovuje. Dušičky mohou být také příležitostí promluvit se svými blízkými o svých i o jejich přáních týkajících se odchodu ze světa a posledního rozloučení.   Zdroj: Dušičky a tradice aneb Svátky zemřelých, Dušičky – čas symbolického prolínání světa živých a mrtvých Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora