Zprávy z internetu

  Malebná obec v šumavském podhůří, kraji Karla Klostermanna, nedaleko Kašperských Hor, v údolí mezi lesnatými vrchy Javorníka, Ždánova a Sedla. Ze strání kolem sídla se otvírají nádherné pohledy do krajiny šumavského podhůří. Z Nezdic jsou nyní spravovány sousední vesnice Ostružno a Pohorsko. Asi 700 metrů severně od středu obce se nachází opuštěný lom, ve kterém se těžil mramor. Poprvé se ves Nezdice připomíná v roce 1396, ale skutečná historie je zde nepochybně starší. Jméno Nezdice by podle Profousova místopisného slovníku mohlo znamenat „ves lidí Nezdových“, jinde se vysvětluje, že název obce vyplývá z toho, že původní chalupy zde byly

dřevěné, nezděné. Téměř nepřetržitě ves patřila k okolním statkům. Během 16. a 17.století náležela její část k žihobeckému panství Kotzů z Dobrše, ovšem další menší díly drželi i jiní majitelé, třeba město Kašperské Hory, což trvalo až do 18.století. Po polovině 19.století žilo přímo ve Nezdicích v 62 staveních přes tisíc lidí. Podobně jako lidé z okolních chudých podhorských osad tak i Nezdičtí se dříve často vypravovali za prací do ciziny, mnozí prosluli jako cirkusáci a znamenití muzikanti. Bída vyháněla Podlesáky z rodného domu do světa, Klostermann píše: „Ptej se v městech, řeknou ti namnoze, že Podlesáci jsou banda zchytralá, že holdují tuláctví, ba že z chutí velikou kradou velkostatkářům dříví, že jsou tedy zloději. Jsou snad rádi tu a tam, že velká část obyvatelstva po drahnou část roku není doma. Panuje tu totiž takový blahobyt, že v severních Čechách, v Rakousích, v Sasku, ve velké části Bavorska sotva míli urazíš, aby ses nesetkal s Podlesákem, který tam dochází na práci. Tu dělají v chmelnicích, tam chodí na žně, on jde s kárkou světem táhnout, prodávajíce sklo, porculán, majoliku, hrnce hliněné a podobné věci.“ Nebylo prý radno v dobách světácké slávy projíti Nezdicemi mužskému cizinci. V létě byli všichni pořádní domácí mužští ve světě u cirkusů a doma zůstali jen nemohoucí dědové a osamělé ženy. Klekly prý před cizincem na kolena, nechtějíce ho pustit, a moc prosily, aby u nich přespal do rána. Zato v zimě byla tu hlučnost přenáramná, pivo i víno teklo proudem, v hospodě se jedly jen mladé husičky, monokl byl běžným zjevem, o cylindrech na hlavách ani nemluvě. Vzpomínám na jedno vyprávění básníka Fráni Šrámka, který mi potvrdil toto nezdické bezmuží, jež poznal z vlastní zkušenosti, když tam v roce 1921 pobýval u svého kamaráda z vojny, učitele Jakše. Byl v Nezdicích svědkem při svatbě Jakšovy sestry, tamní poštmistrové, i krajina se mu líbila, ale bylo tenkráte tak pršlavé šumavské léto, že básník už začátkem srpna odjel, a od té doby jezdíval do Sobotky. Jak uvádí učitel Josef Mottl, v Nezdicích se dříve hodně vyprávělo o místním kapelníkovi Františku Kojzarovi, který se svými muzikanty jezdíval až do Ruska. Zde svým uměním pronikl k carskému dvoru, kde přijal místo hudebníka v carské dvorské hudbě a posléze se stal jejím kapelníkem. Když se po letech, někdy kolem roku 1900, vrátil do své domovské obce, přivezl si sebou řadu carských vyznamenání, zlatou taktovku a dokonce i perletí zdobenou šavli. Ještě ve stáří se v Nezdicích dlouhou dobu věnoval výuce hudby. Nezdic se rovněž dotýkají Klostermannovy prózy, zvláště Pošumavské rapsodie, z nich zejména povídka Čemu se lidé ve světě naučí. Mezi zajímavá místa vesnice patří i dvě studánky, jednu najdeme u obecního úřadu, druhá se nachází v části zvané Račana. Na návsi stojí kaplička z roku 1898, původně zasvěcená Panně Marii, později sv. Antonínu, se zvonem z 18.století. Centrální polohu v obci ve vidlici dvou komunikací na vyvýšeném místě zaujímá historicky významná usedlost č.p. 1 uváděná často jako rychta. Jedná se o obdélné obytné stavení, které má trojdílnou dispozici. V přízemí tvoří přední, nejrozsáhlejší díl domu, světnice. Střední část domu je síň s valenou klenbou. Menší část zabírá někdejší černá kuchyně, rovněž valeně zaklenutá. Zadní část má v přízemí komoru a v patře nad ní špýchar. Průčelí do ulice, orientované k východu, je dvoupodlažní. Střední a zadní část domu pokrývá sgrafitová výzdoba. Podle úsudku odborníků sklep, střední a zadní část domu je nepochybně středověkého původu. Usedlost mohla v minulosti sloužit jako rezidenční nebo panský dům, případně jako rychta. V opraveném a citlivě restaurovaném objektu dnes sídlí soukromé Muzeum řemeslné výroby a infocentrum. Tato historická expozice názorně dokládá, že Nezdice a okolí měly velkou tradici lidové podomácké výroby. Ve 20.století tu vznikaly oblíbené dřevěné hračky a upomínkové předměty. A ještě pověst: Za Nezdicemi se rozkládají obecní draha. Před dávnými lety se o ten pozemek přeli dva zemani. Nakonec museli přijet páni od soudu a zjistit pravdu. „Ty pozemky jsou moje!“ vykřikl před komisí nezdický zeman. Jenže notáblové se stále radili, do lejster koukali, až muži došla trpělivost: „Ať se na tom místě propadnu, nepatří-li ta draha mně!“ V mžiku se však propadl i s koněm do země. A tak boží soud rozhodl tu při a na drahách je do dnešního dne prohlubeň, kde se země otevřela pod oním lhářem.   Zdroj: Lamberská stezka PhDr Vladimír Horpeniak historik muzea Šumavy Pověst napsala Terezie Polatová 1915, Adolf Daněk, Rukopisná sbírka Muzeum středního Pootaví Strakonice Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora