Zprávy z internetu

  Okolí Ostružna je skutečnou pastvou pro oči. Hluboké lesy, mezi nimiž se rozprostírají horské louky, přes tisíc metrů vysoké šumavské hory Ždánov a Javorník a uchvacující výhled do vnitrozemí. Život v tomto nádherném koutu Šumavy však nikdy nepatřil k jednoduchým. Nedostatek pracovních příležitostí, ne příliš úrodná pole, tuhé a dlouhé zimy, které si vybíraly i lidské oběti, přinášeli zdejšímu obyvatelstvu útrapy a strádání. K typickým osadám šumavského Podlesí patří Ostružno. Podlesí je podhorský kraj mezi Volyní a Vimperkem a dále přes Stachy na západ až k oblasti pod masívem Žďánova u Kašperských Hor. Nachází se tu řada úhledných vesniček,

někdy poměrně vzdálených větším centrům. S okolím jsou spojeny jen úzkými a klikatými silničkami. Ostružno se rozložilo při staré silnici z Nezdic do Albrechtic a dále do Sušice. Krajině tu bezprostředně vévodí mohutná lesnatá hora Sedlo (Hefenstein) se stopami keltského hradiště na vrcholu, které později obývali Slované. Na úpatí Sedla v sousedních Albrechticích byl ve 12.století založen kostelík Panny Marie a apoštolů sv. Petra a Pavla, dílo kolonizačních snah premonstrátů z bavorského Windbergu. Ostruženští tady navštěvovali bohoslužby, na hřbitůvku kolem kostela ukládali k věčnému odpočinku své zesnulé. Lidé v tomto chudém kraji se živili především zemědělstvím. Hospodáři tu chovali hovězí dobytek, chudší obyvatelé kozy. K potahu používali krávy, voly a koně. V hospodářství už od útlého věku musely pomáhat děti, nejčastěji pásly dobytek. Proto tento kraj kolem Ostružna, Šimanova a Albrechtic byl dobře znám sběratelům lidové slovesnosti halekačkami dětských pastevců. Nedostatek pracovních příležitostí nutil místní obyvatele „podlesáky“, aby za prací odcházeli do jiných krajů nebo do ciziny. Vytvářeli při tom desetičlenné nebo třináctičlennné skupiny s jednoduchou vnitřní organizací. Každý člen skupiny vykonával zpravidla po jeden týden funkci hospodáře. U muzikantů byla stálá a místy i dědičná funkce kapelníka (principála). Uvádí se, že ze šumavského Podlesí odcházela z některých míst pravidelně pětina až polovina pracovně činných obyvatel. Lidé nacházeli uplatnění jako sezónní dělníci a dělnice při sklizni chmele, cukrové řepy, pracovali v cihelnách, na stavbách… Mnozí zakotvili u zahraničních cirkusů jako stavěči cirkusových stanů, krmiči zvěře, krejčí, dokonce jako cirkusoví umělci – akrobaté, žongléři, provazochodci, krotitelé zvěře, klauni…, nejvíce však jako muzikanti. Život těchto světáků – cirkusáků vynikajícím způsobem popsal Eduard Bass. Se svými domovy a rodinami se loučili nedlouho po masopustu, když ještě na polích ležel sníh, navraceli se pozdě na podzim, když bylo po sklizni a v dohlednu byl advent. Přímo v Ostružně se odvíjí děj významné prózy šumavského spisovatele Karla Klostermanna Světák z Podlesí. Z těchto důvodů také místní obecná škola nesla název „Klostermannova“. Dvoutřídka byla založena už roku 1876 a nově vystavěna v roce 1932. Právě ve třicátých letech, za řídícího učitele Karla Hesouna, představovala důležité středisko osvěty a kultury. V místě se tenkrát s podporou Národní jednoty pošumavské hrálo ochotnické divadlo a společenský život významně podporoval místní sbor dobrovolných hasičů. Kdysi chloubou Ostružna bývalo starobylé hospodářské stavení č.p. 1 U Pretlů z přelomu 18. a 19.století. Střed obce určuje návesní kaple Nanebevzetí Panny Marie, postavená 1860. Na další místní kapličku narazíme za vesnicí u silnice na Albrechtice. Součástí Ostružna je na jihozápadní straně místní část Klepačka, položená pod lesem. Jméno obce je prý odvozeno od slova „strážit“. Snad to má souvislost s tím, že od osady je široký rozhled do krajiny vnitrozemí. Osobně si ale myslím, že Ostružno se jmenuje podle ostružin, které tu všude kolem polních cest hojně rostou… A ještě pověst: V Ostružně žil kolář Krušina. Práce měl v létě málo a přes zimu nic. Tak se umluvil s místním husákem, kupovali v okolí husy a pak je honili do Bavor. Byl stále na cestách, a to se ví, i po hospodách. Jednou tam slyšel divnou radu. Dá-li se nebožtíkovi peníz do úst s půlnocí a druhou noc se vezme zpět, je ten peníz očarován. Vrací se pravidelně ke svému majiteli, ať by s ním platil kolikrát. ~ Krušina se zasnil: „To by byly časy!“ A rozhodl se šetřit. Za nějaký čas měl drobných za dukát. Na zimu se vrátil do vsi a každý den se modlil, aby už někdo umřel. A dočkal se! Jeho vlastní dítě usnulo na věky. Matka sedí u rakvičky, pláče, i tatík vymáčkl slzu, ale už se těší na půlnoc. Když dvanáctá odbila a všichni v chalupě spali, vplížil se Krušina do komory a vložil dítěti dukát do pusinky. Čas se kolářovi vlekl, než přišla druhá noc. Bije půlnoc a otec si jde pro svůj dukát. Když jej vytahoval z dětských úst, otevřely se oči a tenký hlásek děl: „Kdybyste nebyl můj pantáta…!“ Víc Krušina neuslyšel, neboť ho obešla hrůza, vyrazil z komory, div se nepřizabil. Když dítě pochovali, šlo se do hospody, aby zapili nebohou dušičku. Krušina platil útratu za všechny – skoro celý dukát na to praskl! Hostinský se v duchu radoval: „Panečku, dukát, ten si dobře schovám, až půjdu někomu za kmotra, bude se hodit.“ Krušina dostal pár drobných zpátky, a když za chvíli rozevřel dlaň, leskl se na ní opět onen dukát! Div nezavýskl radostí. Teď ho čeká jinačí život. Hned druhý den nakoupil zboží, zaplatil dukátem, a sotva vyšel z krámu, dukátek mu zacinkal v kapse. A tak s tím dukátem obcházel hospody, krámky, ba až do Kašperských Hor se vydával. Avšak jeho radost netrvala věčně. Kupci i hospodští brzy zjistili, že dukát je jako rtuť a ve chvilce se tratí. A mudrovali: „Od koho je? Aha, to od toho chudáka Krušiny. Jindy neměl ani na tabák a teď se naparuje se zlaťákem!“ A dávali si pozor. ~ A když chtěl Krušina platit dukátem, nevzali jej a on musel sáhnout pro drobné. I šel dále do kraje, skupoval dobytek a k dukátu míchal jiné peníze. Dobře se mu vedlo, ale nebyl spokojen. Mrtvé dítě se mu zjevovalo ve snách a vyčítavě na něj hledělo shůry. Krušina si začal zoufat: „Pro mamon jsem chtěl smrt vlastního dítěte!“ Scházel na těle i na duši, toulal se krajem sám, stále jako by s někým mluvil. Nakonec mu ustlali vedle dětského hrobečku. A dukát? Ztratil se v den Krušinovy smrti, nikdo neví kam.   Zdroj: Lamberská stezka PhDr Vladimír Horpeniak , Vyprávěl Václav Prozsek, Adolf Daněk, Rukopisná sbírka Muzeum středního Pootaví Strakonice Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora