Zprávy z internetu

  Už to tak patří k člověku, že nevydrží ani věčně držet smutek, ani věčně být hodný, ani se pořád dívat na svět vážně. Vždyť jsme zesměšnili i samotného čerta. Vládce, který kromě chleba poskytne lidu také hry, se nemusí bát o trůn. Pracovat a modlit se, to je nějak málo… Léto je za námi, je dost času na oslavy. Právě na podzim se konalo nejvíc svateb a chystalo se posvícení. Oslava posvícení sice začínala shromážděním věřících a mší, ale pak následoval zpěv a tanec – původně asi spojený s obětí. Někdy k posvícení ještě dnes patří pouť ve smyslu

procesí. Ovšem, my máme pouť už zafixovanou jinak. Jako lidovou zábavu se zábavními atrakcemi. Je paradoxní, že se náboženský svátek, často spojený se vzpomínkou na mučedníka, oslavuje bujaře, jako by k takovému dni nějaký ten hřích, nejvíc opilství a obžerství, jaksi samozřejmě patřil. A máme tu svátek svatého Havla a s ním spojené havelské posvícení, jež následuje v neděli. Havelské posvícení je také známo jako císařské. To proto, že se císaři Josefu II. nelíbilo, že v každém místě se slaví posvícení jindy. A protože se lidé o posvícení navštěvovali a při té příležitosti obchodovali a pracovní morálka velice trpěla, chtěl císař posvícení sjednotit právě na sv. Havla. Což se opravdu stalo v roce 1787, kdy vydal nařízení o jednotném posvícení první následující neděli po sv. Havlu. „Na vědomost všem poddaným se dává, že Jeho Císařská Milost přikazuje, třetí neděli měsíce října, vždy po svátku svatého Havla, posvícení neb hody držeti. V každém koutě naší země právě v tento čas Císařské hody slaviti se budou.“….. Jezdec na koni s lejstrem opatřeným velkou pečetí stál na návsi a všichni mu dychtivě naslouchali. Posvícení bude tento rok ještě jednou, točilo se rychtářovi v hlavě. Posel oblečený v bohatě zdobené kamizole s nakadeřenými vlasy pokračoval, ale již ho téměř nikdo nesledoval. Však posvícení již u nás letos bylo a nyní, na samotné císařovo přání, se bude konat znovu. Šum hlasů se postupně měnil v hlasité překřikování. Během chvíle už mluvili jeden přes druhého a posla si vůbec nevšímali. Ten v tichosti smotal glejt do ruličky, zastrčil jej do brašny a klusal zvěstovat císařskou novinu do další vsi. V mnoha krajích se ovšem posvícení pouze přibralo jako další příležitost k oslavám a slavilo se dvoje posvícení – Havelské nebo-li císařské a „naše posvícení“. První posvícení, zdá se, máme zaznamenáno už v Bibli za vlády krále Šalamouna a jedná se o chrám jeruzalémský. Čteme o tom: „Trubači a zpěváci hráli a zpívali zároveň, aby Hospodinova chvála a oslava zněla jednohlasně; když se začalo hrát na pozouny a cymbály a jiné hudební nástroje, chválili Hospodina, protože je dobrý a že jeho milosrdenství je věčné. Dům se naplnil oblakem Boží velebnosti… Tehdy Šalamoun řekl: „Vybudoval jsem ti sídlo Hospodine, kde budeš přebývat, vznešené obydlí, po všechny věky.” Každý rok v ten stejný den pak pořádal hostinu pro své přátele na počest vysvěcení chrámu. Výstavba kostela byla pro obec vždy mimořádnou událostí, neboť obyvatelé a lidé z blízkého i vzdálenějšího okolí věnovali mnoho práce a dle možností i peněz na stavbu jako takovou. Církev sama kostely zpravidla nestavěla, ale po dokončení kostel převzala a od té doby se starala o provoz i údržbu. Po dokončení stavby se kostel hned nepoužíval pro účely bohoslužby. Nejprve bylo třeba vyjmout kostel ze světské sféry slavnostním způsobem a posvěcením jej slavnostně vyčlenit pro služby Bohu. Posvícení bývalo jedním z nejoblíbenějších svátků prostého venkovského lidu a zároveň oslavou ukončených prací na poli. Dříve se posvícení slavilo většinou od sobotního večera do úterního rána, někde do čtvrtka a místy dokonce tzv. „od starého posvícení do mladého posvícení“, tedy od neděle do neděle. Samotné přípravy však začínaly mnoho dnů před posvícením samotným. Bylo třeba vyčistit stavení i dvorek. Pro naše předky byl velmi důležitý zejména 16. říjen, kdy má svátek svatý Havel. Tento den tvořil rozhraní mezi pracemi venkovními a domácími. Hospodáři, sadaři či rolníci se tak snažili, aby do svatého Havla dokončili všechny své venkovní práce. Bylo pro ně nezbytné, aby do tohoto svátku sklidili hlavně ovoce, brambory a zelí. O této skutečnosti mluví ostatně i následující lidové pranostiky: Na Havla svatého poslední jablko do pytle svého. Na svatého Havla má být všechno ovoce v komoře. Když se do svatého Havla nesklidí zelí, je neuvařlivé. Svatý Havel do zelí zajel. V úrodném roce se hodovalo jako nikdy jindy v roce, přestože v horských samotách na Šumavě nebyly tyto slavnosti nikdy tak bohaté jako v níže položených a úrodnějších obcích. Tam se podle zprávy vojenské odhadní komise z roku 1771 o hodech utratí tolik, že by to stačilo к obživě rodiny do poloviny zimy. Později, po zmírnění a úplném zrušení robotních povinností se vesnice vracely k původním termínům posvícení, ale hodně měst a vesnic třetí říjnovou neděli slaví „Císařské posvícení.“ Bývaly vesnice v bohatších krajích, kde se slavila obě posvícení; to původní i to podle císaře Josefa II. Komunistický režim církevní slavnosti neviděl rád, a tak posvícení téměř zmizelo z podvědomí obyvatelstva, v současnosti se sice na mnoha místech slaví, ale jedná se více o komerční záležitost ve městech a větších vesnicích než o církevní a rodinnou slavnost.   Zdroj: Zíbrt, Č. Veselé chvíle v životě lidu českého. Praha, Frolec, V. Úvod. In Výroční obyčeje : Současný stav a proměny. Brno, 1982 Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora