Zprávy z internetu

  Zapomenutý kousek světa, kamž málokdy noha turistova zabloudí. Co místo, to krásný kousek krajiny lahodící oku návštěvníka. Liduprázdné lesy plné zvířat, cesty na kterých se nemusíte bát srážky s autem nebo jiným cyklistou. Lesnatá, kopcovitá krajina si přitom s ničím nezadá s turisticky mnohem více exponovanou Šumavou. Samozřejmě, že davy turistů sem proudit nebudou, což je zase pro přírodu jenom dobře, ale ten nádherný pocit, to uklidnění, prostě ideální místo pro relaxaci duše i těla. Šimanovští prosluli výrobou košíků a nůší. Své výrobky nosili na trhy všech měst a městeček horního Pootaví. “Neplač, má milá, nejsi tu sama, jsou

tu nůškaři ze Šimanova” – zpívalo se v plavecké písni. Objevují se zde i mimo jiné zajímavé výrazy a označení výrobků, které už možná upadly v zapomnění. „Ručák“ je klasický jednoruční koš, „stryšák“ oproti tomu velký koš na ouhrabky (zbytky klasů po mlácení obilí), „košiny“ nebo také „košatiny“ jsou pletené korby do vozů v podobě ohrazené stříšky. A „přidavačky“? Tak naši předci nazývali dvojušní velký okrouhlý koš na doplňování krmení dobytka. Šimanov leží v blízkosti nejkrásnějších scenérií Šumavy, mezi branou Šumavy městem Sušicí a městem proslulým těžbou Kašperskými Horami. První známou písemnou zmínkou o existenci je záznam z roku 1305 o poplatcích, které její obyvatelé odváděli premonstrátskému klášteru ve Windberku. Zápis je veden v urbáři tohoto kláštera. Je tedy více než pravděpodobné, že Šimanov patřil mezi skupinu vesnic jižně od Sušice, které byly králem Vladislavem windsberskému klášteru věnovány a tvořily jeho pošumavský újezd, jeho centrem byl Albrechtec, dnešní Albrechtice. Jak dlouho byl Šimanov “pod premontrátskou berlou” není přezně známo. Je pravděpodobné, že se stal součástí majetku pánů, jimž patřil sousední Strádal. Spolu se Strádalem byl pak zřejmě v roce 1700 prodán majitelce žihobeckého panství baronce Františce z Lannau. Pravděpodobnější však je, že se součástí žihobeckého panství stal ještě dříve. Novým majitelem obce se stal roku 1616 Jaroslav Bukovanský Pinta. Během stavovského povstání se přidal na stranu stavů a v rozsudku z roku 1623, kterým je pro svoji účast ve stavovském povstání proti Habsburkům tehdejší žihobecký pán Jaroslav Pinta Bukovanský zbavován svého majetku, a je mu vyvlastněna ves Šimanov. Se Žihobcemi a dalšími pošumavkými vesnicemi, pak sdílí osud poddanské vesnice žichovického panství. Pochopení a porozumění dějinám vsi by nešlo bez seznámení se a znalosti specifického označení chalup i lidí. Jedná se o tzv. „jména po chalupě.“ Každé stavení mělo své jméno, kterým se pojmenovávali i osoby v něm bydlící. Jména po chalupě se dávala po starých obyvatelích, po povahových či fyzických rysech majitelů, či dle původního účelu stavení. Jména po chalupě zastínila v běžném vesnickém styku i skutečná občanská příjmení. Pokud dnes pamětníci chtějí říci pravá příjmení, většinou to označují takto: „Říkalo se u Černejch, ale podepisovali se Hrubý. A ještě pověst: „Náš pantáta, dej mu Pán Bůh pokoje, vyprávěl kdysi, jak se k nám dostaly německé myši.“ Přijeli do vsi jednou potulní Cikáni. Rozeběhli se ze zvyku po chalupách, ten chtěl koupit chromého koně, onen nabízel měděný kotlík na prodej, ta chtěla hádat lidem z ruky a všichni brali, na co přišli. Jedna z nich, mladá žena, seděla smutně ve voze a v náruči držela dítě. Těžce stonalo, horkost je trápila a chtělo stále pít. „Počkej, miláčku, mé zlato!“ utěšovala dítě, „Dorla běžela, přinese nám mlíčko.“ Vtom se strhl v jednom dvoře křik, zdejší lakomá hospodyně tloukla dívku, i hrnek jí rozbila. S pláčem vracela se holka a vyprávěla, proč nenese mléko, a že vzala jen bramboru u psí boudy. Tu pozvedla se vzadu ve voze stará Cikánka a něco mumlala. Na druhý den zaplavily vesnici německé myši. Chtěli je někteří zastavit, i holemi po nich tloukli, ale vše marno. Už je tomu přes devadesát let a nejde se jich zbavit. A to všechno pro jedno necitelné srdce.   Zdroj: Vyprávěla Marie Řáhová, Adolf Daněk, Rukopisná sbírka Muzeum středního Pootaví Strakonice Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora