Zprávy z internetu

  Jako by se Češi s podzimem začínali dělit na tři skupiny: ti, které houby nezajímají; ti, kteří si hrdě nesou plné košíky a občas nenápadně šilhají, co ostatní na to. A ti ostatní smutně či závistivě hledí na kloboučky a touží je vlastnit. Inu, je houbařská sezóna. Otřepaný houbařský vtip říká, že všechny houby jsou jedlé – některé ovšem jen jednou. Není to pravda! Kdo nevěří, ať si zkusí kousnout do některého z takzvaných chorošů. Nejspíš si vyláme zuby! Houby provázejí lidstvo odnepaměti. Sbírali je lovci mamutů, znala je aztécká i mayská civilizace. Ostatně i Číňané je odjakživa považovali

za lahůdku, Italové si bez nich svou kuchyni ani nedovedou představit. Ano, houby rostou všude po světě v nejrůznějších podobách. Nejlepší houbové chutě v naší české kotlině: zlato získal kotrč, stříbro lišky, hřib bronz. Pomyslné stupínky houbových šampionů nakonec obsadily ty, které se vyznačují výraznou chutí i vůní. Kořenitost a křupavost kotrče je jedinečná, proto se stal absolutním vítězem. Šumavský houbový rok je letos na kotrče rekordní. Sucho jim totiž tolik nevadí, vláhu sají z kořenů stromů. Někdy jsou tak obrovské, že z úlovků bolí ruce. Nemůžete si jej splést: ona nadzemní část kotrče se nápadně podobá mořské mycí houbě. Chuť má ořechovou, vůni silně kořennou – a jen pro pobavení dodávám, že jistý věhlasný mykolog ji připodobňuje k vůni přírodopisného kabinetu. Předností kotrče je jeho nečervivost. Dužninu má spíš tužší, proto počítejte s delší tepelnou úpravou. Ideálně se hodí do polévek, nebo si ho usmažte v těstíčku. Kotrč kadeřavý je pýchou každého houbaře. Latinsky se nazývá Sparassis crispa. Němci mu říkají Krause Glucke nebo Fette Henne a pro Francouze je to Sparassis crépu. Nejedná se o zlého pana Kotrče z večerníčku O hajném Robátkovi a jelenu Větrníkovi, ale o kotrč kadeřavý. Překvapení jež potěší jak oko, tak i chuť gurmána. Tato houba je prapodivná, voňavá a chutná, a její největší výhodou je, že si ji nemůžete splést s žádnou nejedlou či jedovatou. Její mnohdy velké plodnice se objevují na stejných místech i po dobu několika let, takže o plný košík máte postaráno. Tuhle zajímavou houbu můžete nacházet už od června až do zámrazu výhradně u kmenů stromů. Někdy zdánlivě vyrůstá přímo z jehličí, ale ony ty kořeny stromů někde dole budou. Také padlé kmeny ho často hostí. Bývá dlouho věrný svému stanovišti a tak zpravidla stačí obcházet místa,kde loni byl. Krásně voní,vypadá úhledně, každý nález bývá pro mne svátkem, který si patřičně vychutnávám. Některé kousky mívají i několik kilogramů a tak hravě podělíte početné příbuzenstvo a kamarády. Nevýhodou bývá znečištění plodnic substrátem, ze kterého vyrůstá. Písek, zemina, jehlice a větvičky jsou často kompaktně vrostlé do kotrče. Ten jako by objímal prostředí, kterým se dere na povrch. V kuchyni je kotrč pravým pokladem a správná hospodyňka nad ním radostně jásá. Někdy to bývá i hospodář, protože řada z nás ráda své nálezy také zpracovává a připravuje z nich originální pokrmy. Usušený silně voní, suší se dobře a velmi rychle, smaženici vždy obohatí, už zmíněná dršťkovka nemá chybu ani konkurenci, v octu je atraktivní svým vzhledem i chutí.  A co teprve řízky… Nemusíte ani obalovat,abyste vyrobili gurmánskou lahůdku s neopakovatelnou vůní a chutí. Zbývá tradiční dotaz,zda je kotrč kadeřavý zaměnitelný. Se zkušeností s bezbřehou fantazií některých taky sběračů musím připustit,že ano. Pokud si ovšem dáte houbu “do voka”, neměli byste se splést. Existuje několik dalších druhů kotrčů, ale ty jsou vzácné, zrovna jako trochu podobný trsnatec lupenitý nebo choroš oříš. Zbývá možnost záměny s některými kuřátky, ale jak jsem výše poznamenal, kotrč je velmi charakteristický svým vzhledem. Pokud se vám kotrče podaří nalézt, dobře si toto místo zapamatujte a podle odborníků totiž vyrůstá na jednom místě pravidelně každým rokem. Při sběru ovšem musíte dát pozor, abyste nepoškodili jeho podhoubí. Houbařská latina vysvětluje toto: houby skutečně rostou celý rok, ale nejednou příšerně daleko od sebe! Ovšem i když nenajdeme vůbec nic, procházka lesem nebo parkem ještě nikdy nikomu neuškodila! Tak se nenechte odradit – a dobrý lov! Přeji hodně podzimních úlovků, málo klíšťat a pohodu v tichém vlhkém lese…A ještě houbařskou pověst: Houbaření bylo opředena nejednou lidovou pověrou. Věřilo se například, že zrovna tak, jako každý strom v lese, tak i všechny lesní plody a houby jsou pod ochranou malých, nepatrných bytostí, které se stanou neviditelnými při vstupu lidí do lesa. Těmto bytostem se vždy musely obětovat první tři lesní jahody, borůvky, maliny nebo brusinky, či ostružiny, a to tak, že se hodily přes hlavu a pak prý jako zázrakem brzy se naplnily nádoby ke sběru oněch lesních plodů určené. Když však někdo opomněl tak učinit, měl pak velký neúspěch při sbírání a také obtěžoval jej i všelijaký hmyz a nebo se dokonce vrátil domů s poloprázdným džbánkem. Při hledání hub se zase nesměla žádná nejedlá houba povalit, či nějak poškodit, zvláště muchomůrky červené, neboť v její blízkosti žil prý strážce všech hub – malý trpaslík, který hodnému houbaři postavil před oči krásného jedlého hříbka. Přišel-li však někdo zlý do lesa, a to jen ze ziskuchtivosti a chamtivosti, ze vzteku ještě rozkopával nejedlé houby, tomu se strážce mstil tak, že mu na větve stromů a keře rozvěšoval pavučiny a do cesty mu kladl větve, o něž musel zakopávat a ten pak zaneprázdněn neustálým vyhýbáním se napadaným větvím a otíráním obličeje docela nic nenašel. Naproti tomu zase chudým Šumavákům, kteří přišli do lesa jen proto, aby si zpestřili svůj už tak dosti skrovný jídelníček, těm stavěl do cesty ty nejkrásnější jedlé hříbky. Také staré a již zvadlé hřiby se nesměly poškodit, musely se ponechat v lese, prý pro větší štěstí při hledání. Mnozí šumaváci věřili i na to, že sv. Prokop je patronem všech jedlých hub a leckteří z nich při vstupu do lesa pronesli k němu krátkou říkanku. Pak si prý přinesli domů plný košík hub. Mezi lidmi, žijícími ve starých šumavských hvozdech kolovaly i takové pověsti, že v mechu žije jakýsi národ dobrých lidiček, kteří jsou lidem příznivě nakloněni a také jim.   Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora