Zprávy z internetu

  Myšlenkou zalétneme do šumavského podlesí, kolem Vacova, Zdíkova, Stachů, Nezdic na Šumavě, Strašína, malebných vesniček, které se choulí pod kopci zelené Šumavy. Odtud se rekrutovaly generace muzikantů a světáků, kteří prošlapávaly své cesty za živobytím. Odcházeli z krásných malebných roubenek schoulených v šumavských stráních. Tenkrát chodili do světa s nástrojem přes rameno, se zednickou lžící a mnohdy i se stašskými dřeváky v ruksaku. Podlesí označuje území „pod lesem“, v tomto případě pod lesem pomezním, šumavským. Malebná krajina mezi Vimperkem, Volyní a Javorníkem se tu zvedá z úvalů jihočeských řek Otavy a Volyňky a nabírá dech, aby posléze přešla do

horských výšek centrální Šumavy. Je to krajina, za jejímž zvlněním tušíme Šumavu. Stojíte na prahu starobylého, pozoruhodného kraje. Najdete tu mnoho stavebních památek – od nádherných štítů chalup ve stylu selského baroka až po tvrze, zámky,kaple a kostely. Snad každé návrší Vám tu nabídne úchvatnou podívanou daleko do kraje, nebo na blízkou Šumavu. Léto Vás tady obdaruje jahodami, brusinkami, borůvkami a samozřejmě i houbami v zimě zvou táhlé svahy ke sjíždění na lyžích. V každé, i té nejmenší obci je určitě něco zajímavého k vidění. Nehostinné podhorské klima v podhůří Šumavy rozprostírající se mezi obcí Stachy a Volary, nepřálo příliš zemědělství a neposkytovalo příliš mnoho možností obživy. Místní muži hledali proto peníze na živobytí jinde.Jména Podlesí se dostalo rázovitému podhorskému kraji, sahajícímu od Volyně přes Stachy k Vimperku. Nehostinné podhorské klima nepřálo příliš zemědělství a neposkytovalo tak příliš možností obživy. Místní muži hledali proto peníze na živobytí jinde. Především v 19. století a v 1. třetině 20. století se řada z nich vydávala za prací daleko od rodného kraje. Od jara do podzimu chodili po světě a říkalo se jim pro to světáci. Byli mezi nimi šikovní zedníci a řemeslníci, především ale muzikanti. Spisovatel Karel Klostermannn sem umístil svoji realistickou prózu Světák z Podlesí, život cirkusáků z Pošumaví vynikajícím způsobem zachytil Eduard Bass v románu Cirkus Humberto. Světáctví, nebo konkrétněji cirkusáctví, zde vzniklo především z důvodů sociálních. Krásný, ale chudý kraj neposkytoval dostatek možností k řádné obživě a tak zvláště od 80.let 19.století postihla Šumavu vlna vystěhovalectví, často až do vzdálené Ameriky. O rozvoj hudebnosti mezi mládeží v Podlesí, která postupně doplňovala řady světáků – cirkusáků, pečovali někteří zkušení muzikanti jako učitelé František Kojzar, Jan Ťoupalík a František Růžička. Zvlášť mnoho zkušeností si ze světa přinesl kapelník František Kojzar z Nezdic, který po dlouhém putování Ruskem v této zemi zůstal, oženil se zde, vstoupil do armády, vystudoval konzervatoř a stal se kapelníkem carské hudby. Teprve kolem roku 1900 se už ovdovělý vrátil domů a věnoval se zde výuce hudby. Pro muzikanty byl cirkus velkou příležitostí. V některých cirkusech bývaly dokonce i dvě kapely, které při promenádních koncertech nebo při propagačním průvodu městem se spojovaly. Čeští muzikanti byli u cirkusů velmi vyhledáváni. Jednak svým uměním se projevovali jako mnohem lepší hráči než domácí hudebníci a jednak se jich dalo využít ještě v dalších potřebných profesích. S fortelem dovedli stavět a bourat cirkusová šapitó, byli mezi nimi zkušení kuchaři, holiči i ševci. Zlatou cirkusovou éru narušila až hospodářská krize třicátých let a ukončila ji válka. Cirkusáci vyjížděli časně z jara a vraceli se až na podzim. Rozhodující odpovědnost za hospodářství a za výchovu dětí tak musely nést jejich ženy. Vypráví se, že světáci vedli v zimě život veselý. Věnovali se svým rodinám a vzájemně se navštěvovali. Pochopitelně se dovedli se svou muzikou dobře poveselit v místních hostincích. Doma hrávali po zábavách ale i na pohřbech, mnozí se dobře uplatňovali i ve vojenských kapelách. Cirkusáci požívali ve své domovině přirozenou úctu. Vždyť to byli lidé znalí cizích zemí – světáci!   Zdroj: Zapomenutý kraj pod Šumavou, Ze šumavského podlesí Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora